Desátník pozemních sil Luftwaffe si prohlíží lodní šroub a kormidlo opuštěného sovětského plovoucího tančíku T-37. Snímek byl pořízen 2. srpna 1941 v Sovětském svazu.
Počátkem třicátých let se sovětská armáda rozhodla zařadit do své výzbroje plovoucí tančík podle modelu britské firmy Carden-Loyd. Na vývoji projektů plovoucích tanků se podíleli zejména konstruktéři N. N. Kozyrev a N. A Astrov. Souběžný vývoj dvou typů, T-33 a T-41, nepřinesl uspokojivé výsledky, stejně jako prvotní T-37. Teprve verze T-37A byla přijata do výzbroje Rudé armády a do sériové výroby, jež se zprvu potýkala s velkými problémy. V letech 1933–36 bylo vyrobeno větší množství tančíků tohoto typu – údaje se rozcházejí, od 1200 až po více než dvojnásobek.
Hlavními úkoly tančíků bylo provádět průzkum a poskytovat podporu vlastním silám při střetu s nedostatečně vyzbrojenými nepřátelskými jednotkami. Myšlenka shazovat tančíky z nízko letících těžkých bombardérů TB-3 skončila nezdarem. Výzbroj tvořil jediný kulomet DT 7,62 mm, umístěný ve věži. Pancéřování bylo dosti slabé – na nejvíce exponovaných místech nepřesahovalo 10 mm, na zádi bylo silné pouze 6 mm. Váha tančíku činila 3,2 tun. Motor o výkonu 40 koňských sil poskytoval maximální rychlost 35 kilometrů v hodině. Posádku tvořili dva lidé – řidič a velitel, který zároveň obsluhoval kulomet a signalizoval. Vyvinuta byla též plamenometná verze OT-37, vyrobená v počtu asi 75 kusů. Na bázi tančíku vzniklo rovněž samohybné dělo SU-37, vyzbrojené 37 mm kanonem, a vycházel z něj i plovoucí tančík T-38.
T-37 měl četné vady. Výzbroj byla slabá, pancéřování naprosto neuspokojivé – dalo se prostřelit i z ručních zbraní. Stroj byl dosti poruchový. Přestože měla mezi jeho hlavní úlohy patřit průzkumná činnost, vysílačkou byly vybaveny pouze velitelské tančíky T-37RT, jinak se používala signalizace pomocí praporků. Za Zimní války se naplno projevily nedostatky plovoucích tančíků, proto bylo rozhodnuto o jejich vyřazení. K tomu však nedošlo až do zahájení operace Barbarossa. Při nasazení proti nacistickým agresorům utrpěly tančíky obrovské ztráty, aniž dokázaly protivníkovi výrazněji uškodit. Zbývající stroje byly vesměs používány k výcviku nebo k tahání děl. Kořistní tančíky používaly i armády mocností Osy.