Kolem 7.00 ráno 13. července 1943 obklíčilo asi 1500 německých vojáků obce Ukrajinský Malín a poté také Český Malín. Následně byli obyvatelé Českého Malína vyhnáni z domů, soustředěni na poli u Ukrajinského Malína a roztříděni. Pak muže a část žen nahnali Němci do domů v Ukrajinském Malíně, které polili hořlavinou a zapálili. Zbytek žen a dětí byl odveden zpět do Českého Malína, kde je vehnali do stodol a poté upálili. Obě obce byly vypáleny, z obyvatel Českého Malína přežili jen ti, kteří nebyli v obci přítomni, nebo byli určeni k odehnání ukradeného dobytka či ke kočírování povozů s ukradeným majetkem. Z hořících domů se podařilo přes německou střelbu zachránit jen třem lidem. Ze 444 obyvatel české národnosti a 26 polské národnosti bylo povražděno a upáleno 374 Čechů (včetně 161 žen a 105 dětí do 14 let) a 26 Poláků. Český Malín se do naší historie zapsal jako obrovská tragédie, která co do počtu lidských obětí získala smutný primát. Mezi vyvražděnými českými obcemi tak předstihl i nejznámější Lidice. Dnes stojí Český Malín poněkud ve stínu vypálených a vyvražděných sídel, která se nacházejí v současné České republice – Lidic, Ležáků, Ploštiny, Prlova, Javoříčka, Leskovic a dalších. Leží totiž na Volyni, na území současné Ukrajiny. O to aktuálnější ale zůstává jeho poselství.
Tragédie Českého Malína spadá do horkého léta 1943, kdy na Volyni a v Haliči vrcholil takzvaný volyňský masakr. Označuje se tak období od února 1943 do jara 1945, kdy ukrajinští nacionalisté z UPA–OUN (Ukrajinská povstalecká armáda – Organizace ukrajinských nacionalistů) vedli svoji válku za samostatný a etnicky homogenní stát formou vyvražďování menšinového, primárně polského obyvatelstva. UPA–OUN bojovala jak proti národnostním menšinám, tak proti polské odbojové Zemské armádě (Armia Krajówa), sovětským partyzánům, ale také proti Němcům. Odhaduje se, že za oběť těmto takzvaným banderovcům (Stěpan Bandera, původně vůdce jedné frakce OUN byl v této době v německém vězení) padlo 50 000 až 130 000 polských civilistů. Oproti tomu odvetné polské akce (Zemskou armádou zakázané) měly za následek smrt asi 10 000 až 15 000 ukrajinských civilistů. Největší masakry proběhly právě v červenci a srpnu roku 1943, kdy Němci vypálili a vyvraždili jak Český, tak Ukrajinský Malín, údajně jako odvetu za útoky banderovců.
Představovaná útlá drobná knížečka, sešitá jen kancelářskými svorkami, vyšla roku 1944 jako 7. svazek edice Knižnice Československých listů ve vydavatelství cizojazyčné literatury v Moskvě. Jádro publikace tvoří přetisk dvou dobových dokumentů: prvním je „Zápis o vyvraždění obyvatelstva, spálení a vyloupení obce Český Malín hitlerovskými zločinci“, sepsaný 3. dubna 1944 v pozůstatcích Českého Malína československou vyšetřovací komisí sestavenou z rozkazu velitele 1. čs. samostatné brigády v SSSR, generála Ludvíka Svobody; druhým pak „Výpovědi svědků“, zápis z 2. dubna 1944 v pozůstatcích Českého Malína. Úvodní stať s historií obce Český Malín napsal František Pexa, přičemž je třeba upozornit, že její část od roku 1939, kdy obec spolu s celou Západní Ukrajinou dosud náležející Polsku obsadil Sovětský svaz, je samozřejmě psána v duchu své doby a místa vydání, tedy silně prosovětsky. Text doplňuje několik černobílých fotografií trosek Českého Malína a vraždění přeživších krajanů.
Strohý úřední sloh zápisu i protokolární styl výpovědí umocňují emotivnost hrůzného obsahu a činí z publikace velmi silné obvinění ze zločinů proti lidskosti. Knížka je tak dodnes důležitým dokumentem doby.
Zdeněk Munzar
Celou knihu najdete volně on-line dostupnou ve formátu pdf na stránkách Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel zde.