Olomouc a okolí.

Vznik samostatného Československa s sebou přinesl řadu úkolů mj. v oblasti správní a administrativní. Mezi ně patřily i dva zdánlivě nesouvisející úkoly, sice archivní rozluka s Rakouskem a potřeba závazného státního mapového díla. Komplexní mapování bylo klíčové z mnoha důvodů, z nichž nejdůležitější byly přesné vymezení a kodifikace nově stanovené státní hranice a ustavení státního mapového díla jako závazného východiska pro odvozené státní mapy (např. okresů, krajů, infrastruktury atd.). Tvorba nového mapování kvůli časové náročnosti nebyla vhodná pro tehdy aktuální potřeby, a situace tak nalezla přirozené řešení v adaptaci již existujícího rakousko-uherského vojenského mapování, která pokrývala území Československa.

Tento způsob řešení nebyl v oblasti následnických států neobvyklý. Stávající kartografické podklady, tedy průběžně aktualizovaná verze 3. vojenského mapování, sice trpěla řadou nedostatků, nicméně plnila úlohu státního mapového díla, byla podrobně zdokumentována a především rozšířena. V dikci Vojenského zeměpisného ústavu začala v roce 1920 reambulace vojenského mapování, která měla za cíl odstranit nejvýraznější nedostatky stávajícího kartografického díla: nedostatečně definovanou trigonometrickou síť, úpravy souřadnicového systému, převod znázornění výškopisu ze šrafury do vrstevnic a samozřejmě českojazyčný místopis. Reambulační práce probíhaly do roku 1934 a pokryly přes 50 % státního území, přičemž upřednostňovaly klíčové oblasti pohraničí a velkých měst.

Nezávisle na reambulaci probíhaly v letech 1923‒1933 práce na tzv. prozatímním vojenském mapování, které sice vycházelo z nově stanovené, a tedy přesnější a spolehlivější trigonometrické sítě, nicméně stále používalo rakouský mapový klíč. Topografické mapy v měřítku 1:10 000 a 1:20 000 pokryly přibližně 3 % státního území. Práce na prozatímním mapování měly ráz spíše metodologického a technologického výzkumu, na nějž v letech 1934‒1938 navázaly práce na Definitivním vojenském mapování. Při práci na novém mapování byly uplatněny jak poznatky z reambulace rakouských kartografických podkladů, tak práce na prozatímním mapování doplněném o letecké snímky. Proces však přerušila mnichovská krize a následné vypuknutí druhé světové války. Krátce pokračoval v poválečném období v letech 1946‒1949, práce však byly fakticky ukončeny po únorovém převratu přechodem na sovětské kartografické standardy. Celkově pokrylo definitivní vojenské mapování necelých 10 % území.

Mapová díla, založená na rakouském 3. vojenském mapování, tak zůstala až do 50. let východiskem pro vojenskou a státní kartografii. To bylo důsledkem zčásti nutnosti, dané okolnostmi, zčásti nepochybně kvalitou výchozího díla a jeho průběžnou aktualizací. Příznačnou skutečností zůstává, že československou meziválečnou kartografii provázely problémy velmi podobné těm, s nimiž se potýkali kartografové K. K. Militär-Geographisches Institut o několik desetiletí dříve.

Mapový list v měřítku 1:75 000 je rozdělen na šest částí pro snazší skládání a podlepen plátěným podkladem. Na rubové straně se nachází nakladatelské a kartografické údaje, původně přítomné na mapovém rámci, který byl za účelem zmenšení rozměru mapového listu ořezán. Mapová kresba stále používá šrafury pro zakreslení výškopisu, místopis je již v češtině. Jedná se tak o názornou ilustraci postupného procesu aktualizace mapového díla v československé režii, ale i o nedílnou součást československého vojenství.

Citace:

Olomouc a okolí [Měřítko 1:75 000]. V Praze: Vojenský zeměpisný ústav, 1928. [Třetí vojenské mapování] 1:75 000.