Archeologická sbírka Vojenského historického ústavu Praha začala vznikat ve druhé polovině dvacátých let 20. století, kdy tehdejší Památník odboje nakupoval památky vojenské povahy ze středověku. Byly mezi nimi i ostruhy pro jezdce, avšak bez nálezových okolností, protože trendem bylo shromažďovat samotné předměty různých typů. V padesátých letech Národní muzeum v Praze vyřazovalo artefakty, k nimž chyběl kontext, a protože to byly předměty nakonzervované a v dobrém stavu, byly nabídnuty Vojenskému historickému muzeu k výstavním účelům a na doplnění sbírky. Tak se zrodila sbírka jezdeckých ostruh od raného středověku po novověk.
Ostruhy se na našem území objevují již v době římské, kdy na území Čech a Moravy sídlil germánský kmen Markomanů. Od 1. století našeho letopočtu jsou z hrobů známy bronzové ostruhy s destičkou a bodcem. Slovanské ostruhy s háčky z 8. a 9. století jsou příznačné pro elity.
Od 10. století se v nálezech začínají množit ostruhy s ploténkami – malými destičkami s nýty na upevnění koženého řemínku. Honosné ostruhy mají ploténky a ramena zdobená stříbrem. Po upevnění křesťanství mizí z hrobů mnohé milodary a zůstávají jen předměty osobní povahy, hlavně šperky.
Ve sbírce Vojenského historického ústavu Praha se nachází několik ostruh s prohnutými rameny a jehlancovým bodcem, typických pro dlouhé období od 11. do 13. století (objevují se však i po roce 1300). Dokládá to, že pokud byl nějak předmět a jeho tvar funkční a vyzkoušený, vydržel v užívání velmi dlouho. Na vyobrazeních výpravy císaře Jindřicha VI. k Neapoli v kronice Petra z Eboli (1196) jsou ostruhami vybaveni jízdní těžkooděnci, kdežto ostatní jezdci ostruhy nemají.