Parní fregata poháněná šroubem

Snímek, pořízený patrně po polovině devatenáctého století, zachycuje parní fregatu poháněnou šroubem. Počátek druhé poloviny devatenácého století byl obdobím, kdy začínaly převratné změny v konstrukci válečných plavidel.

Průmyslová revoluce přinesla prudký rozvoj vědy a techniky, což se samozřejmě projevilo i na světových oceánech. Přelomem ve stavbě lodí se stal rok 1807, kdy americký inženýr Robert Fulton předvedl svoji paroloď veřejnosti. V následujících desetiletích byla postavena celá řada kolesových válečných lodí na parní pohon; účastnily se například i expedice komodora Perryho do Japonska v letech 1853–54. Kolesový pohon však měl značné nevýhody. Kolesa byla rozměrná a zranitelná, zabírala místo na bocích lodi, kde by jinak mohla být umístěna děla, a navíc fungovala optimálně jen při určitém ponoru lodi – jak se spalovalo uhlí, zmenšoval se ponor a efektivita kolesového pohonu klesala. Již od přelomu třicátých a čtyřicátých let se tak začal v praxi prosazovat lodní šroub.

Zároveň docházelo k pokrokům v metalurgii, stoupala výroba oceli, zdokonalovala se i dělostřelecká výzbroj a moderní lodní děla mohla střílet výbušnou munici. Technický pokrok však nebyl zadarmo. Tak 28. února 1844 došlo při cvičných střelbách na americké šalubě inženýra Ericsona USS Princeton, poháněné lodním šroubem, k výbuchu děla. Přítomný prezident John Tyler vyvázl jen díky náhodě, avšak mezi oběťmi byli jak americký ministr zahraničí, tak ministr námořnictva i prezidentův černý otrok. Z neštěstí byl neprávem obviňován Ericson, jenž konstruktérem selhavšího děla nebyl; za občanské války opětovně dokázal své nadání, když zkonstruoval legendární obrněnec Monitor. Moderní děla však prokázala své schopnosti mnohem dříve. Ruské námořnictvo používalo lodní děla konstrukce francouzského inženýra Paixhanse a hned na počátku Krymské války roku 1853 zničilo v bitvě u Sinope osmanské loďstvo (to bylo, pravda, výrazně slabší). Jasně se začalo rýsovat, že éra dřevěných lodí se chýlí ke konci.

Roku 1860 vstoupila do služeb francouzského námořnictva obrněná loď Gloire, jejímž duchovním otcem byl konstruktér Dupuy de Lôme. Nesla ještě tři stěžně, avšak byla vybavena i parním strojem, poháněna byla šroubem a mohla plout rychlostí snad až 13 uzlů. Výtlak lodě činil 5630 t. Její dřevěné boky byly posíleny železným pancéřem o síle až 12 cm; vyzbrojena byla 36 děly ráže 160 mm. Britské námořnictvo, jehož dřevěné lodě dosud jednoznačně dominovaly světovým mořím, se tak ocitlo v dosti nepříjemné situaci. První pancéřovou lodí v britském námořnictvu byla pancéřová fregata Warrior, uvedená do služby roku 1861 (velice se podobala lodi na naší fotografii, avšak měla dva komíny namísto jednoho). Vyzbrojena byla celkem 40 děly. Její pancéřování se skládalo z pancéřových desek o síle 114 mm; za touto vrstvou byly dvě vrstvy teakového dřeva, každá silná 229 mm. Výtlak plavidla činil 9210 t, loď mohla pouze s využitím parního pohonu plout rychlostí 14 uzlů a při současném využití plachet rychlostí až 17,5 uzlu. Roku 1863 měly jak Spojené království, tak Francie po čtyřech obrněných lodích o zhruba stejné celkové síle, to však byl teprve začátek éry pancéřových lodí – loďstva ostatních velmocí i menších zemí začala stavět vlastní obrněná plavidla.

První pancéřové lodě se na pohled ještě zásadně nelišily od plachetnic z předešlého století. V následujících desetiletích se však válečné lodě změnily k nepoznání. Posledním vážnějším střetnutím, ve kterém obě strany nasadily výlučně dřevěná plavidla, byla bitva u Helgolandu 9. května 1864 mezi dánským a rakousko-pruským loďstvem. Tou dobou se již chýlila ke konci válka mezi americkou Unií a Konfederací, v jejímž průběhu válčící strany nasazovaly pancéřová plavidla s děly v kasematách i dělových věžích, torpéda, miny i primitivní ponorky.

Pancéřová fregata Warrior se jako jediné plavidlo svého druhu dochovala dodnes. Roku 1883 byla vyřazena z činné služby, několikrát změnila svůj účel (naposledy sloužila k doplňování paliva jiným plavidlům). V osmdesátých letech dvacátého století však byla zrestaurována a nyní je zakotvena v anglickém přístavu Portsmouth po boku dalších Nelsonovy vlajkové lodi Victory. Dřevěné parní fregaty zastupuje dánská dřevěná fregata Jylland poháněná šroubem (přijata do služby roku 1862, výtlak 2456 tun, 44 děl, rychlost 11–12 uzlů) – i tato loď, jež se zúčastnila bitvy u Helgolandu, slouží muzejním účelům.