Do pozice monopolního výrobce a dodavatele krátkých palných zbraní pro armádu se Česká zbrojovka vypracovala především tím, že dokázala zavést a v praxi prosadit přísně racionální výrobu na základě propracovaného tolerančního systému, jenž umožňoval vyrábět samonabíjecí pistole se 100% zaměnitelnými díly a s minimálním podílem ruční práce. To vše v době, kdy renomované evropské zbrojovky vyráběly zbraně šablonářským způsobem, kde ruční dopracování součástí představovalo běžnou praxi.
Prvním výrobkem Jihočeské zbrojovky v Plzni, založené stavitelem Karlem Bublou v roce 1920, se staly kapesní pistole s obchodním názvem Fox v ráži 6,35 mm Browning konstruktéra Aloise Tomišky (1868–1946). Její zcela atypická konstrukce se odlišovala od mnoha běžných pistolí v této ráži tím, že tělo pistole sestávalo z ocelového tvarovaného pláště tvořícího vedení závěru. To bylo zpevněno dvěma vložkami představujícími přední a zadní část rukojeti, zatímco třetí vložka kryla prostor pod hlavní, nesla odpružený záchyt sklopné spouště a měla vyfrézováno lůžko pro klín fixující hlaveň v těle pistole. Bicí mechanismus tvořil přímoběžný úderník, jehož zápalník plnil při doběhu závěru do zadní polohy funkci vyhazovače.
Závěr vyčníval z těla pistole pouze zadní částí opatřenou na bocích hmatníkovými drážkami usnadňujícími jeho uchopení. Hlaveň s navlečenou vratnou pružinou byla uložena v dutině závěru a s tělem ji spojoval pružný klín zasunutý z levé strany. K uvolnění klínu sloužil přední výstupek dna zásobníku, jímž bylo nutné zatlačit spodní pružné rameno mírně vzhůru a poté klín vysunout z těla pistole.
Od léta roku 1920 byl budován nový tovární objekt ve Strakonicích. Jelikož zbrojovka neměla dostatek kvalifikovaných pracovníků, obeznámených se sériovou výrobou zbraní, zaměstnala v březnu 1921 Johanna Gugenbergera z belgické zbrojovky Fabrique Nationale v Liége, aby tento stav zlepšil. Období výroby pistolí Fox trvalo přibližně jeden rok a nakonec vzniklo maximálně okolo 1 500 kusů; o sériové výrobě v pravém slova smyslu se však mluvit nedalo.
Jelikož ani po roce nedoznaly přípravy pod Gugenbergerovým vedením znatelného pokroku, rozvázala s ním zbrojovka k 15. březnu 1922 pracovní poměr a na jeho místo přijala ing. Anatolije (Anatola) Petroviče Zaljubovského (1859–1936), odborníka s velkými zkušenostmi se zaváděním zbrojní výroby v carském Rusku.
Zaljubovský dospěl k závěru, že za daného stavu věcí by bylo zcela neekonomické pokračovat v produkci, takže práce na pistolích se zastavily. Do poloviny dubna 1922 vypracoval přehled nezbytně nutných změn, na jehož základě zahájila konstrukční kancelář zbrojovky práce na výkresech jednotlivých součástí.
Zásadní změnu v konstrukci přineslo rozhodnutí odstranit sklopnou spoušť a nahradit ji běžným typem spouště, chráněné lučíkem. Veškerá výkresová dokumentace byla dohotovena k 18. srpnu 1922 a předpokládalo se, že sériová výroba se rozběhne v listopadu s průměrnou denní produkcí 80 pistolí v jedné směně. V polovině listopadu 1922 se ve stadiu rozpracování nacházelo 500 kusů a továrna provedla zkoušky tolerancí na prvních 25 pistolích s uspokojivým výsledkem.
Do počátku března 1923 továrna zhotovila celkem 400 pistolí a do konce srpna se jí podařilo zkompletovat 871 kusů. Do konce roku 1923 bylo vyrobeno 1 130 pistolí model 22 při průměrné montáži pohybující se okolo 34 kusů týdně. V následujícím roce 1924 se počty zvýšily a na jeho konci dosáhly hodnoty 4 920 pistolí, přičemž na skladě měla továrna 5 231 kusů. V prvním pololetí roku 1925 již měla produkce pouze nárazový charakter a továrna vykázala výrobu pouhých 633 kusů. Celkový počet pistolí sice nekoresponduje s dochovanými týdenními výkazy výroby, ale reálně se jednalo o 9 099 kusů.
Některá provedení pistolí model 22 neměla střenky vyrobené z plastu, nýbrž z ořechového dřeva s osazeným mosazným emblémem na levé straně v podobě písmen ČZ, jejž dodávala pražská firma Franta Anýž & Co.