Pokus banderovců o ústup z Polska přes Československo

Ukrajinský nacionalismus byl nejsilnější na západní Ukrajině. Lvov a Podolí patřily od čtrnáctého století k Polsku, Volyně se stala součástí Litvy. Během polsko-litevské nadvlády se v těchto oblastech usadilo velké množství Poláků a místní elity se do značné míry popolštily. V meziválečném období se ukrajinský národ nacházel v hrozivé situaci. Pokus o vytvoření samostatného státu po první světové válce ztroskotal a Ukrajina se ocitla pod sovětskou a polskou nadvládou. Polsko Ukrajince utlačovalo, Sovětský svaz jim sice formálně zřídil svazovou republiku, avšak ve skutečnosti nesl odpovědnost za smrt milionů Ukrajinců během hladomorů a politických represí. Od zoufalé situace Ukrajiny se pak odvíjel zarputilý vztah ukrajinských nacionalistů k jejím utlačovatelům. Na obranu ukrajinských zájmů vznikla Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), jež prováděla teroristické útoky na polské i sovětské cíle. Jejím nejznámějším představitelem byl Stepan Bandera (1909–1959), odsouzený na doživotí za přípravu atentátu na polského ministra vnitra.

Na počátku druhé světové války Sovětský svaz zabral východní polská území, tzv. kresy, a nastolil tam vládu teroru. Po přepadení SSSR Německem se utrpení ještě zhoršilo. Ukrajinské obyvatelstvo nacistická vojska vítalo a Bandera vyhlásil nezávislost Ukrajiny. To se nelíbilo Němcům – Bandera byl zatčen a většinu války strávil ve zvláštní části koncentračního tábora Sachsenhausen. Mezitím se zbylé vedení ukrajinských nacionalistů rozhodlo „vyčistit“ ukrajinská území od Poláků – chtělo tak zabránit tomu, že by tyto kraje po skončení války opět připadly Polsku. Od počátku roku 1943 tak Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) na někdejších polských východních územích prováděla obludné vraždění, jemuž padlo za oběť zhruba padesát až sto tisíc polských civilistů, ale zabity byly například i tři stovky Volyňských Čechů. Hlavním nepřítelem banderovců v tomto okamžiku byla polská Armija Krajowa, jež v podstatně menší míře odpovídala na banderovský teror. Nacistům vyhovovalo, že se Poláci a Ukrajinci zabíjejí mezi sebou, a nepřehlednosti situace napomáhalo i působení sovětských partyzánských skupin. Na podzim 1944 nacisté ve značně změnivší se situaci Banderu propustili –Ukrajina tou dobou byla již obsazena Sověty. UPA pokračovala v partyzánském boji; v únoru 1944 se jim podařilo smrtelně ranit generála Vatutina, hrdinu od Stalingradu a velitele 1. ukrajinského frontu.

Druhá světová válka v Evropě skončila na jaře 1945, ale na polsko-ukrajinském pomezí se bojovalo dál. Polsko definitivně ztratilo svá východní území, přičemž se odehrály další přesuny obyvatelstva. Z území, jež připadla Sovětskému svazu, se stěhovali zbylí Poláci – vesměs na dřívější německá území. Likvidace UPA by jen těžko mohla proběhnout, dokud se ozbrojenci mohli spoléhat na místní obyvatelstvo. Sovětské úřady zatýkaly bezpočet Ukrajinců a deportovaly je do asijských oblastí SSSR. Obdobně Polská lidová republika zahájila 28. dubna 1947 operaci Visla, v jejímž průběhu byly ukrajinské a rusínské menšiny z jihovýchodního Polska přesunuty na nově získaná polská území na západě.

Na Slovensku se banderovské skupiny poprvé objevily v polovině srpna 1945. Československé ozbrojené síly nebyly na tuto možnost připraveny, avšak přesto se jim do konce září podařilo banderovce vytlačit zpátky do Polska. Počátkem jara 1946 překročilo státní hranici několik set banderovců, ale byli opět vytlačeni operací československé armády – v polovině roku 1946 střežilo slovenskou hranici proti vpádu banderovců až 11 200 mužů, kteří disponovali i tanky. Poté se situace načas uklidnila a početní stav jednotek v oblasti byl opět snížen. Od dubna 1947 docházelo k dalším výpadům ukrajinských nacionalistů přes československou hranici. Poté se banderovské síly v Polsku dostaly v důsledku operace Visla pod příliš silný tlak a rozhodly se ustoupit k Američanům – banderovci očekávali, že v dohledné době dojde k vypuknutí konfliktu mezi SSSR a Západem.

V polovině června 1947 tak překročilo několik sotní (setnin) československou hranici. Tři z nich byly záhy odraženy, avšak sotně velitelů Burlaka a Chromenka pronikly hluboko na československé území. Jádro Chromenkovy sotně uniklo přes Slovensko a české země do bezpečí. Burlakova jednotka se však opakovaně střetávala s československými silami, jež byly posíleny až na 13 000 mužů. Nejtragičtější srážka se odehrála 5. srpna 1947 u Magury Lupči. Osmnáct nezkušených aspirantů bylo vysláno na průzkum proti banderovské přesile; padli do léčky a ztratili šest padlých a tři raněné. V následujících týdnech byla Burlakova skupina rozprášena, 3. září 1947 se Burlak vzdal s hrstkou svých lidí a později byl vydán Polákům a popraven. V boji proti banderovským vpádům zahynulo 49 občanů ČSR.

Partyzánský boj banderovců na západní Ukrajině pokračoval až do padesátých let. Sám Bandera žil po druhé světové válce v Německu a roku 1959 byl v Mnichově zavražděn agentem KGB