Málokterý dramatik by si troufl stvořit postavu, jejíž osudy by byly tak plné zvratů jako ty Benešovy. Nikdo neovlivnil české dějiny dvacátého století tak jako Edvard Beneš. Již z londýnského exilu se vrátil jako těžce nemocný člověk, který nedokázal čelit komunistickému tlaku; ostatně již zřízení v jeho Československu v letech 1945–48 beztak připomínalo demokracii spíše zdálky. V únoru 1948 Edvard Beneš nedokázal zabránit komunistům v totálním ovládnutí země. V marném gestu vzdoru odmítl podepsat novou komunistickou ústavu ze dne 9. května 1948 a 7. června 1948 podruhé v životě abdikoval. Své poslední měsíce prožil ve své vile v Sezimově Ústí. Jak asi s odstupem hodnotil své činy?
Smrt zastihla bývalého prezidenta 3. září 1948. Nespočetné davy lidí přišly naposledy vzdát hold milovanému prezidentovi a dát najevo lásku ke svobodě. Špičky komunistického režimu se okázale zúčastnily státního pohřbu, který se konal dne 8. září 1948. Poté, co byly Benešovy ostatky vyneseny z Pantheonu Národního muzea a neseny ve smutečním průvodu ulicemi Prahy, se vrátily do Sezimova Ústí, kde byly dne 10. září uloženy do hrobu v zahradě vily manželů Benešových. Nový režim se neuchýlil k přímým represím proti jeho vdově, která svého chotě přežila o šestadvacet let a je pohřbena spolu s ním.