Povstání v Hercegovině, Národní listy z 22. července 1875

Po celé 19. století dříve mocná Osmanská říše slábla a čím dál častěji čelila separatistickým tendencím různých svých částí. Již v období napoleonských válek bojovali za svoji svobodu a nezávislost opakovaně Srbové, krátce poté propukla Řecká válka za nezávislost, velké povstání proběhlo také v Bosně, Francie zahájila invazi do Alžírska a o nezávislost usiloval také Egypt. V polovině století se celá Evropa otřásla pod vlnou revolucí, která se nevyhnula ani otřásajícímu se Turecku. Bezprostředně poté začali svůj boj o nezávislost také Černohorci podporovaní srbskými povstalci v přilehlé Hercegovině a po Krymské válce se stala autonomními podunajská knížectví Valašsko a Moldávie (následně spojeny v Rumunsko). Turecký sultán se snažil udržet rozsáhlou říši pohromadě jednak zřizováním autonomních oblastí, jednak reformami správy. Ty ale často narážely na neochotu místních správců k zavádění změn, zvláště v oblasti snížení daní. To se také stalo důvodem Hercegovského povstání roku 1875, které zažehlo „Velkou východní krizi“.

Povstání se chystalo vlastně již od druhé poloviny roku 1874 a to jak v Hercegovině, tak v některých částech Bosny. Povstalci počítali s podporou Černé Hory a částečně také Ruska. Vůdci povstání byli ale v zimně 1874‒1875 odhaleni a museli uprchnout do Černé Hory. O jejich amnestování se zasazovala rakouská diplomacie, která měla v regionu podobné zájmy jako Rusko, získat zde vliv a stát se patronem balkánských Slovanů. Přes diplomatická jednání probíhaly dále přípravy k ozbrojenému vystoupení proti Turkům, k čemuž na začátku července skutečně došlo. Za začátek povstání bývá považován 9. červenec 1875, kdy došlo u vesnice Krekovi v Hercegovině k prvnímu střetu mezi Turky a ozbrojenými vesničany. Herzegovské povstání se záhy rozšířilo i do Bosny a získalo po celé Evropě široký ohlas, neboť bylo chápáno jako boj za osvobození křesťanů utlačovaných Osmanskou říší a řady povstalců tak rozšířilo mnoho dobrovolníků. Samozřejmě v prvé řadě šlo o sousedící Černohorce i Srby (dosud autonomní část Osmanské říše), sekundárně šlo o Chorvaty, Bulhary, Čechy, ale také bývalé garibaldisty a dobrodruhy z celého starého kontinentu.

Povstání probíhalo úspěšně, díky čemuž se oheň odporu proti osmanské správě brzy rozšířil i za hranice Bosny a Hercegoviny. Roku 1876 se k boji za svobodu připojili povstalci v Bulharsku, a Turecku vyhlásila válku Černá Hora a Srbsko. Proti takto rozsáhlému povstání Osmané zakročili s veškerou dostupnou silou. Povstání v Bulharsku bylo brutálně potlačeno s velkým počtem civilních obětí, černohorská armáda se nedokázala spojit se srbskou a obě byly obráceny na ústup. Roku 1877 vypadala situace pro povstalce velmi špatně, nicméně pravoslavným souvěrcům přišlo na pomoc Rusko a Rumunsko, které vstoupily do války proti Osmanům. Díky této intervenci byli Turci roku 1878 poraženi a na Berlínské konferenci světových mocností v podstatě vznikla nová mapa Balkánského poloostrova. Aby nedošlo k přílišnému posílení Ruské říše, připadla správa Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uhersku, které ale země muselo nejdříve vojensky obsadit. Nové rozdělení Balkánu se ale ukázalo jako problematické a stalo se po třiceti letech opět důvodem k bojům, nejprve k oběma balkánským válkám, následně i k první světové válce.

Válečné události již v 19. stoletím zaujímaly přední stránky denního tisku a nezřídka si vysloužily vlastní rubriku „zpráv z bojiště“. Tu často plnili váleční korespondenti přímo z míst bojů. Takto se s Hercegovským povstáním seznamovali také čtenáři Národních listů. Právě 22. července 1875 se na jejich první straně poprvé objevila rubrika Povstání v Herzegovině. Mezi válečné dopisovatele patřil například novinář a spisovatel Josef Holeček, nebo Bohumil Havlasa. Ten ale nebyl pouze válečným korespondentem, ale také dobrovolníkem, bojujícím na srbské straně (ten roku 1876 vstoupil do ruské armády, aby se zúčastnil dalších bojů a o rok později zemřel v polní nemocnici v Alexandropoli na tyfus).

Věříme, že dnešní rubrika zaujme naše čtenáře nejen exotickým tématem, ale i jako ukázka dobového zpravodajství z bojiště. Díky tomu, že Národní listy byly již digitalizovány, je možné pročíst si vývoj událostí v Bosně a Hercegovině stejně jako naši předkové před 145 lety.

Článek si můžete přečíst on-line zde.

Citace:

Povstání v Hercegovině. Národní listy. Praha: Julius Grégr, 22.7.1875, 15(199). s. (1). ISSN 1214-1240.