Polské letectvo na počátku druhé světové války muselo čelit obrovskému německému náporu, na který nebylo dostatečně připraveno. Polsko zvažovalo zařadit do své výzbroje francouzské stíhače Morane-Saulnier M.S.406 a britské letouny Hawker Hurricane, k čemuž však nedošlo a Poláci se tak museli spoléhat na stíhače vlastní konstrukce. Hornoplošník P.7 byl již zjevně zastaralý. Na něj navazující typ P.11 byl před polovinou 30. let jedním z nejmodernějších stíhacích letounů na světě, ale roku 1939 byl zastaralý i on. Naopak na vrchol soudobé letecké techniky se řadil dvoumotorový bombardér PZL.37 „Los“.
Celkem mělo polské letectvo před vypuknutím války zhruba čtyři stovky bojových letadel připravených k okamžitému nasazení a obdobný počet ostatních strojů. Nacistická Luftwaffe proti Polsku nasadila mnohem více letadel, jež byla mnohem modernější než většina polských strojů. Záměr zničit polské letectvo ještě na letištích však nevyšel a Poláci kladli značný odpor – udává se, že sestřelili až 147 německých letadel. Po sovětském přepadení Polska část polských letadel přeletěla za hranice, zejména do Rumunska. Ani po porážce Polska polští letci samozřejmě nepřestali bojovat – tvořili nezanedbatelnou část pilotů RAF a významně přispěli k porážce nacistického Německa.