Necelý měsíc poté, co byli 28. června 1914 v Sarajevu zavražděni rakousko-uherský následník trůnu a jeho žena, předložila Vídeň Srbsku velice ostré ultimátum. Srbové vyhověli většině jeho bodů, ne však požadavku, aby umožnili činnost rakousko-uherských vyšetřovatelů na srbském území. O pár dnů později, 28. července 1914, vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku.
Carské Rusko se rozhodlo podpořit Srbsko a 29. července 1914 zahájilo mobilizaci. V důsledku toho původní spor mezi Vídní a Bělehradem přerostl v celoevropský a později ve světový konflikt. Německo se ruskou mobilizací cítilo ohroženo, pokusy vyřešit situaci osobní diplomacií dvou bratranců, Viléma II. a Mikuláše II., skončily nezdarem. 1. srpna 1914 Německo vyhlásilo Rusku válku a 3. srpna 1914 učinilo totéž v případě Francie. Německá vojska vpadla hned druhý den do Belgie a válku Německu vyhlásilo Spojené království, čímž se automaticky ocitla ve válečném stavu i britská dominia.
Na stranu Srbska se přidala Černá Hora. Japonsko bylo sice britským spojencem, ale jeho spojenecké závazky je nenutily vstoupit do války. Vzdor tomu dali Japonci 15. srpna Německu ultimátum a po vypršení lhůty, 23. srpna, mu vyhlásili válku.
Pro blok Německa a Rakousko-Uherska se vzhledem k zeměpisné poloze obou států ujal název Centrální mocnosti, zatímco jejich protivníci jsou známi jako Dohoda. Osmanská říše se přidala k Centrálním mocnostem 29. října 1914, když její námořnictvo zaútočilo na ruské černomořské přístavy.