Projekt PRAK

S postupným vyřazováním samopalů 24 a 26 z výzbroje ČSLA zůstala v ráži 7,62 mm Tokarev pouze armádní pistole vz. 52, jež na jedné straně neodpovídala unifikačním potřebám v rámci Varšavské smlouvy, na druhé straně ovšem její bojová hodnota stála zcela na okraji výzbrojního spektra. Důraz na modernizaci osobní zbraně jednotlivce na úrovni velitelských kádrů nebyl sice prioritou, nicméně v průběhu šedesátých let se MNO touto otázkou také zabývalo. Bez ohledu na nejednotné názory na osobní zbraň důstojníků a velitelů bylo jasné, že vývoj nové armádní pistole bude nutné dříve či později řešit.

V roce 1966 byla Výzkumným a vývojovým ústavem závodů všeobecného strojírenství v Brně (VVÚ ZVS) zpracována studie, v jejímž rámci byla provedena adaptace pistole vz. 50 na náboj 9 mm Makarov, zavedený v sovětské armádě již od roku 1951. Úkolem studie s krycím názvem PRAK bylo ověření technické reálnosti adaptace sériově vyráběné pistole vz. 50 na sovětský náboj při minimálních nákladech na rekonstrukci. K úpravě byla použita standardní pistole vz. 50 s výrobním číslem B 66 044, pocházející z výroby Závodů přesného strojírenství, n. p., v Uherském Brodě. Nově vyrobená hlaveň měla parametry vývrtu převzaté z dokumentace samopalu  ZB 65 (vz. 61 rekonstruovaný na náboj 9 mm Makarov). Vzhledem k vnějším rozměrům hlavně bylo upuštěno od vsazení příčného pojistného kolíku a hlaveň držela v těle pistole pouze přesahem o 0,04 mm. Rozměry lůžka pro dno nábojnice byly zvětšeny tak, aby odpovídaly náboji 9 mm Makarov. Zajímavým způsobem byl adaptován zásobník. Původní tělo zásobníku bylo vyžíháno, rozevřeno a sbaleno na novém trnu. Původní podavač byl nahrazen podavačem z německé pistole Walther PP v ráži 9 mm Browning krátký. Pružina podavače zůstala původní a kapacita adaptovaného zásobníku činila 7 nábojů 9 mm Makarov. Vzhledem k rozměrům nábojů nebylo možné zachovat u vyhazovače spolehlivou funkci střelecké pohotovosti, tvořené u standardní pistole vz. 50 výstupkem ovládaným po nabití posledního náboje podavačem, takže od ní řešitelé upustili.

S upravenou pistolí byly provedeny trvanlivostní zkoušky vystřelením 3500 nábojů. Při prvních 88 ranách se vyskytlo 6 případů skřípnutých nábojnic, ale po úpravě drápku vytahovače se již závady podobného charakteru neobjevily. Každý první náboj z plného zásobníku byl odpalován v režimu DA, tedy promáčknutím spouště. Zde však docházelo pravidelně k selhačům v důsledku nižší dopadové energie bicího mechanismu vzhledem k menšímu úhlu vyklonění kohoutu. Po 500 ranách došlo k napěchování zadní partie závěru od funkční plochy kohoutu, která dopadala na hlavu úderníku. Proto bylo zadní čelo přebroušeno, díra přestružena a kritická partie zakalena plamenem na tvrdost přibližně 60 HRC. Po vystřílení 2000 ran došlo k prasknutí levé strany těla zásobníku v místech mezi kontrolními dírami. Následujících 500 výstřelů přineslo trhlinu těla zásobníku v přechodu k zadní stěně v délce 4 mm. Po 3000 ranách byl stávající zásobník vyřazen a nahrazen novým. Po vystřelení 3100 ran praskla bloková pojistka úderníku v přechodu z válcové části do zeslabené stěny výstupku. Součástka byla vyměněna a ve střelbě se pokračovalo až do hranice 3500 výstřelů.

Přes uvedené závady zkoušky prokázaly technickou reálnost celého projektu s minimálními náklady ve výrobě a případnou možnost přechodu na náboj 9 mm Browning krátký, využitelnou pro komerční účely. Předpokládaná minimální životnost zbraně v případě sériové výroby byla stanovena na 2000 ran. Vývojový úkol PRAK skončil 31. října 1966 zpracováním vývojové zprávy, avšak poznatky z rekonstrukce dále využity nebyly.

Exemplář získalo muzeum v roce 1995 převodem z Prototypy, a. s., Brno.

Ráž: 9 mm Makarov

Celková délka: 165 mm

Výška: 119 mm

Šířka: 26,5 mm

Délka záměrné: 128 mm

Délka hlavně: 96 mm

Kapacita zásobníku: 7 nábojů

Hmotnost pistole s prázdným zásobníkem: 700 g