Poslední armádní pistoli vz. 38 zkonstruovanou v České zbrojovce ve Strakonicích Františkem Myškou (1899–1983) zavedlo MNO do výzbroje 1. června 1938, avšak ke spuštění sériové výroby došlo až více než po roce, tedy v době, kdy Československo jako stát neexistovalo, MNO se nacházelo v likvidaci a vyrobené pistole už přebírala německá vojenská správa.
Zavedení do výzbroje a příprava sériové výroby ovšem neznamenaly poslední tečku za vývojem konstrukčně zcela atypické armádní pistole. Zřejmě na sklonku roku 1938 vznikly v továrně ještě varianty v ráži 7,65 mm Browning a 9 mm Parabellum, obě s funkcí založenou na principu dynamického závěru. Zatímco vzorek v první ráži nevykazoval funkční problémy, zvětšený exemplář na výkonný německý náboj vz. 08 se ukázal jako neperspektivní z důvodů zvýšeného namáhání mechanismu v důsledku vyššího výkonu náboje.
Již v lednu 1939 došlo k zahájení konstrukčních prací na další variantě pistole vz. 38 zařízené rovněž na náboj 9 mm Parabellum, avšak na rozdíl od předchozího vzorku řešené s uzamčeným závěrem a krátkým zpětným pohybem hlavně. Systém uzamčení spočíval ve využití dvou symetrických uzamykacích ozubů na hlavni, jež zabíhaly do příčných vybrání v dutině zesíleného závěru. Přední pouzdro, otočně spojené s tělem pistole, tvořilo vedení hlavně a vnitřní šnekové drážky, v nichž klouzaly symetrické výstupky na hlavni, řídily její otočný pohyb.
Poměrně robustní pistole měla na levé straně těla manuální pojistku a její spoušťový mechanismus pracoval ve dvoučinném režimu (SA/DA) na rozdíl od armádní pistole vz. 38. Střelec tedy mohl první výstřel realizovat tlakem prstu na spoušť, při němž došlo k napnutí a následnému vypuštění kohoutu. Po výstřelu pak zůstával kohout v napnuté poloze a další střelba probíhala v jednočinném režimu.
Důvod k vývoji uzamčené varianty spočíval v zájmu rumunské vojenské správy, jíž zbrojovka v prosinci 1938 předváděla nejen svůj samopal, ale také ostatní zbraně. Následně vyhlášené soutěže samopalů v Bukurešti v únoru 1939 se sice továrna v únoru 1939 zúčastnila, avšak vzorky pistolí zřejmě tehdy neměla dokončené.
S okupací zbylé části republiky se práce na vývoji pistole také zastavily, ovšem pouze dočasně. Z dochovaných dokumentů je zřejmé, že se František Myška k práci na dvou vzorcích vrátil na podzim 1939. Víme, že od října až do prosince prováděl se vzorkem s výrobním číslem 300 002 funkční zkoušky, jež odhalily některé nedostatky v konstrukci. Došlo ke změně konstrukce vytahovače, čelní plocha hlavně, jež se v průběhu střeleb deformovala, musela být konstrukčně upravena, změny postihly také vývodky zásobníku. Pistole dosahovala průměrného rozptylu 10 ran na vzdálenost 25 metrů o obrazci 105 x 103 mm a průměrná rychlost střely V12,5 činila 341,6 m.s-1. Záznamy o zkouškách druhého vzorku s číslem 300 001 se v továrním archivu ale nedochovaly. Nevíme také, zda továrna některý ze dvou vyrobených exemplářů předváděla a nabízela v zahraničí. Období okupace zůstává v tomto směru v důsledku absence archivních materiálů obtížně postižitelné. Ve světle dosud známých informací tak uvedená pokusná varianta představuje poslední článek předválečného vývoje armádních pistolí v České zbrojovce ve Strakonicích.
Exemplář získalo muzeum v prosinci 1981 převodem z VÚ 1317 v Babicích.
Ráž: 9 mm Parabellum
Celková délka: 213 mm
Délka hlavně: 127,6 mm
Délka záměrné: 163 mm
Výška: 146 mm
Šířka: 29,8 mm
Kapacita zásobníku: 9 nábojů
Hmotnost: 990 g