Rakouská signální pistole Hebel

Pruská armáda zavedla v roce 1894 do své výzbroje signální pistoli, jejíž konstrukce je připisována inženýrské komisi armádního zákopnického sboru (Ingenieurkomitee des Heerespionier-Corps). Rozměrově a konstrukčně stejné provedení přijala později také rakousko-uherská armáda. Nejprve ji do výzbroje zavedly v roce 1903 pevnostní jednotky (Festungstruppen), později ostatní armádní složky.

Ačkoliv signální pistole nebyla zavedena pod vzorovým označením, často bývá označována jakožto vz. 04 či vz. 4 (Leuchtpistole M. 04). Lze se domnívat, že absence oficiálního označení souvisela s jejím plošným zavedením u většiny armádních útvarů. Ve sběratelských kruzích je většinou známa jako model „Hebel“, tedy páka, nepochybně podle konstrukce závěru systému Roux, jež je charakteristický právě ovládací pákou, umístěnou před lučíkem.

K uzamčení závěru sloužil podélný, pákou ovládaný klín, do jehož vybrání zapadaly v uzamčeném stavu dva uzamykací ozuby (Verriegelungswarzen). Bicí mechanismus tvořil vnější kohout, zavěšený na tzv. řetízku a odpružený listovým bicím perem. V přední stěně rukojeti byl zašroubován šroub bez hlavy (červík), jehož otáčení umožňovalo regulaci předpjetí bicího pera. Spoušťový a bicí mechanismus kryla z levé strany bočnice, připevněná třemi šrouby. Válcová hlaveň měla v zadní části oktagonální tvar, z něhož vespod vybíhala lišta s uzamykacími ozuby, jež také sloužila jako vodítko vytahovače nábojnic.

Signální pistole Hebel původně vyráběla Oesterreichische Waffenfabriks-Gesellschaft (OEWG) ve Štýru, avšak v roce 1912 (reálně až 1915) došlo k přeložení výroby do vídeňského Arzenálu (Artillerie-Zeugs-Fabrik). V průběhu války se na jejich výrobu zařídilo společenství puškařů ve Ferlachu (Ferlacher Büchsenmachergenossenschaft), které je začalo dodávat v roce 1915. Výčet rakouských výrobců nemusí být úplný; udává se, že je vyráběla také firma Leopold Ullrich ve Vídni, avšak není dosud znám exemplář značený tímto závodem. Celkový počet pistolí zkompletovaných v Rakousku do konce války je odhadován na necelých 90 000 kusů, což je v porovnání s německou produkcí méně než jedna pětina.

Vzhledově se pistole německé a rakouské provenience mnohdy vůbec nelišily, byť po dlouhou dobu byl za rozlišující markant považován pojistný šroub šarnýru, tedy závěsu hlavně na těle pistole. Některé německé firmy je však vyráběly bez pojistného šroubu, takže byly na první pohled identické s rakouskými výrobky. Určujícím rozlišovacím prvkem se stalo pouze označení výrobce na těle pistole a dále také fakt, že u rakouských pistolí nebylo možné na rozdíl od německých otevřít při nataženém kohoutu závěr. Mělo to zabránit situaci, kdy by vojín při otevírání závěru nedopatřením stlačil spoušť, což by mohlo vést k výstřelu při neuzamčené zbrani.

Exemplář zhotovený v roce 1916 výrobním oddělením 11 vídeňského Arzenálu získalo muzeum počátkem roku 1946 převodem od Místního národního výboru Praha XIX v Dejvicích.

Technické údaje:

• Ráž: 26,5 mm
• Celková délka: 357 mm
• Výška: 172 mm
• Šířka: 34,2 mm
• Délka hlavně: 227 mm
• Hmotnost pistole: 1 324 g