Charakteristický tvar polní pokrývky hlavy provázel v různých barevných obměnách rakousko-uherskou armádu po téměř celé půlstoletí. Poprvé byla měkká polní čepice zavedena do výstroje v roce 1868. Jednoduchá pokrývka hlavy, která tvarem odpovídala čepicím pro jízdu, se označovala jako Lagermütze, tedy táborová pokrývka, nošená mimo službu a při práci. V ostatních případech se mělo nosit pěchotní čáko. Čepice se vyráběla ze světlemodrého (Lichtblau) sukna, skládala se z těla, nátýlníku, který bylo možné při nepřízni počasí stáhnout přes uši a soukenného čelního štítku, který bylo možné sklopit.
Již v roce 1871 byl zaveden inovovaný vzor čepice, doplněný lakovaným koženým štítkem. Ve stejném roce vyšel popis nové polní pokrývky hlavy i ve stejnokrojovém předpise. Výslovně zde bylo uvedeno, že polní čepice je jedinou pokrývkou hlavy pěšáka v poli. Tato věta de facto platila až do roku 1916, kdy došlo k masovému zavádění ochranných ocelových přileb. Čepice z roku 1871 se na více než čtyřicet let stala charakteristickou polní pokrývkou hlavy rakousko-uherských pěšáků, včetně válečného období, kdy se často využívala během výcviku. Čepice se štítkem a nátýlníkem však byla pro polní použití značně diskutabilní. V letních měsících způsobovala přehřívání a v zimě naopak neposkytovala dostatečnou ochranu při nízkých teplotách.
Předmět je součástí původní sbírky Památníku odboje.