Rakousko-uherští vojáci na Balkáně

Snímek pořízený na přelomu devatenáctého a dvacátého století zachycuje rakousko-uherské vojáky na Balkáně, nejspíše v Bosně a Hercegovině.

Osmanská říše byla po staletí smrtelným nepřítelem středoevropských národů a nepřímo dala podnět ke vzniku habsburského soustátí po bitvě u Moháče roku 1526. V boji proti Turkům dosáhly císařské armády svých nejoslnivějších vítězství, ať už se jednalo o bitvu u Svatého Gottharda (1664), o obranu Vídně (1683), osvobození Budína (1686), bitvu u Zenty (1697) a Petrovaradína (1716). Turci však nikdy nebyli jediným nepřítelem rakouských Habsburků. Poslední velký konflikt mezi Rakouskem a Turky z let 1788–91 byl ukončen s nepatrnými zisky ve prospěch Habsburků – francouzská revoluce začala představovat akutnější hrozbu. Laudonovo dobytí Bělehradu 8. října 1789 tak představovalo poslední velké vítězství rakouských armád nad Turky. V tomto konfliktu zahynulo v důsledku epidemií velké množství rakouských vojáků – i to přispělo k následným porážkám od francouzských revolučních armád.

Po Vídeňském kongresu se Rakousko ocitlo v nepříjemné situaci: ze všech hlavních mocností mělo největší zájem na udržení nového pořádku, ale jeho zdroje, i když byly velké, na tuto roli nedostačovaly. Rusko, někdejší spojenec Rakouska v boji proti Turkům, hodlalo pokračovat v expanzi na osmanská území. Balkánští křesťané zintenzivnili svůj zápas proti muslimské okupaci, formovaly se moderní balkánské národy – to představovalo pro mnohonárodnostní Rakouské císařství špatný příklad. Tehdejší Osmanská říše sama o sobě nepředstavovala pro Rakousko žádnou hrozbu; mnohem větší problém by nastal, kdyby se Balkán, „zadní dvorek“ habsburské monarchie, ocitl pod ruskou kontrolou. Rakousko tak nepodporovalo další oslabování Osmanské říše.

Kancléř Metternich nesouhlasil s řeckým národněosvobozeneckým bojem, roku 1840 se rakouské námořnictvo podílelo na zásahu proti odbojnému egyptskému místodržícímu Muhammadu Alímu. Za Krymské války se Rakousko nepřipojilo k Rusku v boji proti Turkům a naopak přimělo Rusy ke stažení z Valašska a Moldavska. Roku 1878 Rakousko-Uhersko okupovalo Bosnu a Hercegovinu a rozmístilo své posádky v Novopazarském sandžaku, ležícím dále na jihovýchod, v celkovém kontextu nezdarů, jaké Osmanská říše zažila na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, se však zdaleka nejednalo o největší ztrátu. Pro dobré vztahy mezi Vídní a Cařihradem hovořily i hospodářské faktory. Rakousko-uherská ekonomika byla vcelku soběstačná, průmysl si vystačil s obrovským vnitřním trhem a zahraniční obchod nehrál tak velkou roli jako v případě jiných velmocí. Obchod s Balkánem, Osmanskou říší a i Egyptem představoval výjimku a Rakousko-Uhersko bylo jedním z hlavních obchodních partnerů Osmanské říše.

Na počátku dvacátého století se Balkán stal jedním z hlavních zdrojů napětí mezi velmocemi. Pozornost Ruska se zprvu upírala na Dálný východ, Rusové si proto hodlali krýt záda na západě. Roku 1903 uzavřel císař František Josef I. s carem Mikulášem dohodu z Mürzstegu, podle které obě říše měly podporovat reformy v osmanské Makedonii. Po prohrané rusko-japonské válce z let 1904–05 se Rusko pokoušelo dosáhnout úspěchu alespoň na Balkáně. V září 1908 ruský ministr zahraničí Alexandr Petrovič Izvolskij a jeho rakousko-uherský kolega Alois Lexa von Aehrenthal jednali v Buchlovicích o anexi Bosny a Hercegoviny a o revizi statutu černomořských úžin. Oba diplomaté zjevně interpretovali výsledky jednání odlišně, a když Rakousko-Uhersko oznámilo v říjnu 1908 anexi Bosny a Hercegoviny, setkalo se s prudkým odporem Ruska, Srbska (které si činilo na Bosnu a Hercegovinu zálusk) i Osmanské říše, které do té doby tato oblast formálně patřila. Vídeň se těšila německé podpoře, tzv. Bosenská krize proto nepřerostla ve válku a spor byl roku 1909 vyřešen v rakousko-uherský prospěch. Výsledkem však byl vzrůst nedůvěry mezi Vídní a jejími protihráči. Turecká veřejnost bojkotovala rakousko-uherské zboží, což přineslo velké hospodářské ztráty.

Balkánské války z let 1912–13 vedly k osvobození takřka celého zbývajícího balkánského území od turecké nadvlády. Osud nedopřál habsburské monarchii čas k tomu, aby svoji politiku přizpůsobila změněné situaci a dospěla k uspokojivým vztahům s balkánskými státy. Po vypuknutí první světové války se Turci přidali na stranu Centrálních mocností – habsburská monarchie se tak ocitla na stejné straně jako její někdejší smrtelný nepřítel, a válka se oběma říším stala osudnou.