Réglement concernant l'Exercice et les Manceuvres de l'Infanterie: Du Ier. Aout 1791

Námi představovaný předpis pro výcvik francouzské pěchoty, který byl vydán 1. srpna 1791, patří k jednomu z nejdůležitějších francouzských a vlastně i evropských pěchotních reglementů 18. století. Je to množné tvrdit nejen proto, že podle něj byla nasazována francouzská pěchota od počátku revolučních válek, přes napoleonské války až do roku 1831, ale také proto, že tento předpis se stal důležitým zdrojem inspirace pro obdobné dokumenty některých evropských velmocí té doby.

Předpis z 1. srpna 1791 byl výsledkem práce válečné rady, která v jeho kompletaci vycházela především ze staršího pěchotního předpisu z roku 1776 a z provizorního předpisu z roku 1788. Nelze však říci, že by se jednalo o pouhou novelizaci předpisu z roku 1776 nebo 1788 doplněnou o několik odstavců či jen s pár změnami. Byla to především výrazně větší přehlednost a podrobnost textu, která nový předpis odlišovala od starších regulí. Předpis také představoval určitý kompromis mezi zastánci formování armád do hluboké či tenké sestavy (jedná se o poměr mezi nasazováním pěchoty ke střetnému boji či boji palbou). Právě diskuze na toto téma provázela velmi živé odborné pře odehrávající se ve francouzské armádě prakticky od 20. let 18. století a pokračovala v poněkud klidnější podobě i krátkou dobu po napoleonských válkách.

Předpis je logicky rozdělen na čtyři hlavní části, z nichž tři tvoří jednotlivé „školy“. A to „školu vojáka“, „školu pelotonu“ a „školu praporu“. Poslední část je potom věnována nasazení praporu v rámci linie. Každá škola pak obsahuje jednotlivé „ výukové lekce“, které za sebou jdou opět v logickém pořadí. Předpis sám o sobě představuje pouze popis či návod pro všechny manévry či evoluce prováděné rotou či celým praporem, ovšem již neříká, kdy a co jakým způsobem nasazovat. Ani v případě části věnované fungování celé linie nejsou v předpise taktická doporučení, která by mohla velitele nějakým způsob omezovat, a jde pouze o nařízení, která popisují, jak které manévry provádět. Jinak vyjádřeno, jedná se pouze o metodické a prováděcí pokyny a nikoli o návod k jejich aplikaci.

Na předpisu je při porovnání s jeho anglickým protějškem znát patrně větší zkušenost Francouzů s ediční prací u dokumentů tohoto typu. Britský předpis působí o poznání archaičtěji a místy je i poněkud nepřehledný.

Důležitou součástí předpisu jsou potom přiložené a v některých edicích samostatně vydané diagramy, které názorně vysvětlují některé manévry či evoluce, které jsou v předpise popsány.

Vojenské výcvikové předpisy patří obecně k málo vyhledávaným pramenům, přesto však obsahují nedocenitelné informace, které jsou nepostradatelné pro hlubší poznání taktiky jednotlivých armád. Tento námi představený předpis není výjimkou. Jakkoli se nestal tím rozhodujícím prvkem, díky kterému francouzské armády v letech 1792-1815 vítězily či prohrávaly, přesto poskytuje zásadní informace, které umožňují pochopit základní principy, na kterých stála organizace a způsob nasazení francouzské pěchoty v koaličních válkách.

Citace:

Réglement concernant l'Exercice et les Manceuvres de l'Infanterie: Du I er. Aout 1791. Paris: Bureau du Journal Militaire, 1792, 399 s.

Knihu si můžete přečíst také zde