RÜFFER, Eduard. Vzpomínky jednoho garibaldisty

Dne 1. října roku 1860 došlo k jedné z rozhodujících bitev italských válek za sjednocení. Připomeňme si, že sami Italové kladou počátek těchto konfliktů (risorgimenta) již do tažení neapolského krále Joachima I. Murata (slavného Napoleonova maršála a švagra) roku 1815 proti Rakušanům (podrobněji zde). Po dalším období lokálních povstání a revolucí 20. a 30. let, které vždy skončily nezdarem, následoval větší boj za sjednocení až v revolučních letech 1848‒1849, kdy se do čela sjednocovacího procesu postavili sardinský král Karel Albert, ale také revolucionář a idealista Giuseppe Garibaldi. Také tato „1. italská válka za nezávislost“ skončila fatální porážkou, primárně díky rakouské „italské armádě“ polního maršála Josefa Václava hraběte Radeckého z Radče. Více štěstí přálo Italům až roku 1859, kdy se sardinský král Viktor Emanuel II. (syn Karla Alberta) spojil s francouzským císařem Napoleonem III. a společně během „2. italské války za nezávislost“ porazili v bitvě u Solferina rakouskou armádu vedenou císařem Františkem Josefem (pravdou je, že sardinský podíl na vítězství u Solferina byl spíše symbolický, neboť celou jejich armádu v den bitvy úspěšně poutal Benedekův armádní sbor). Sardinie získala z rakouských držav Lombardsko a v březnu 1860 anektovalo Sardinsko-piemontské království Toskánsko, Modenu, Parmu a Romagnu.

V květnu 1860 vyrazil revolucionář Garibaldi v čele „expedice tisíce“ na Sicílii, aby ji v čele 1089 dobrovolníků v červených košilích (mezi těmito Italy bylo 33 cizinců, včetně jednoho Čecha, který byl vedený jako Ernesto Benesch) osvobodil od vlády Bourbonů (Sicílie byla součástí Království obojí Sicílie, také známého jako Neapolské království). Hned po vylodění vyhlásil Garibaldi nad ostrovem diktaturu ve jménu sardinsko-piemontského krále Viktora Emanuela II. Výprava zaznamenala velký úspěch, neboť po první vítězné bitvě u Calatafimi se ke stávajícím garibaldistům připojilo mnoho místních revolucionářů, takže záhy byli schopni oblehnout Palermo. V druhé polovině července již červené košile formovaly armádu více než 20.000 mužů, prakticky ovládly Sicílii a dobytím pevnosti Milazzo si otevřely cestu na jih Apeninského poloostrova, do Kalábrie.

Postup do Kalábrie a na samotnou Neapol byl ale již v rozporu s instrukcemi sardinského prvního ministra Cavoura, neboť Garibaldi získával další a další příznivce. Na stranu červených košil přecházely vedle mezinárodních dobrovolníků i celé jednotky neapolské armády. Neapolský král František II. Bourbonský vyklidil hlavní město a uchýlil se do pevnosti Gaeta. Za těchto okolností se v září 1860 musel k vítěznému tažení připojit i sardinský král Viktor Emanuel II., pokud neměl ztratit kredit a přenechat všechny zásluhy Garibaldimu. Piemontská armáda proto zaútočila z Lombardska na jih do papežského státu, aby se mohla připojit ke Garibaldimu. Ten mezitím narazil na hlavní bourbonské síly na řece Volturno a 1. října s nimi svedl největší bitvu celého svého tažení. Krvavý střet dopadl nerozhodně a obě armády byly vyčerpány. Garibaldi musel požádat o podporu sardinského krále Viktora Emanuela II., který se tak stal faktickým vítězem a 7. listopadu vstoupil do Neapole. Ačkoliv pevnost Gaeta kapitulovala až v únoru 1861 (po čemž vyhlásil sardinský parlament vznik Italského království), tažení bylo rozhodnuto u nerozhodného Volturna.

Za zmínku stojí fakt, že během této války se mezi Garibaldiho červenými košilemi nacházelo značné množství cizinců. Bitvy u Volturna se tak účastnili vedle Italů také Němci, Švýcaři, Uhři, Belgičané, Rakušané a nalezli bychom zde i dobrodruhy z českých zemí, nebo českého původu. Částečně bychom je nalezli v takzvané uherské legii, která se posléze stala součástí italské armády, kde jejich počty později přesáhly 200 mužů (včetně brigádního generála Karla Eberhardta, jehož uherští exulanti vedli jako člověka českého původu), částečně přímo mezi červenými košilemi, podobně jako zmíněného Ernesto Benesche. Mezi ty patřil i autor prezentovaného fejetonu, který vyšel roku 1870 v českém vojenském časopise Žižka, a kterým nebyl nikdo jiný nežli jeho vydavatel Eduard Rüffer, s jehož stručnými osudy a tvorbou jsme se již mohli seznámit v rámci prezentace jeho dalších prací (zde a zde).

Časopis Žižka (od roku 1871 pokračoval pod názvem Vlasť) se stal jedním z prvních česky psaných vojenských časopisů, a přestože vycházel jen v letech 1870‒1873, přispívali do něj výrazné osobnosti dobového vojenství a českého smýšlení, jako například polní podmaršál Emanuel Salomon z Friedbergu-Mírohorský nebo major Ferdinand Čenský, učitel češtiny na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, z jehož pozůstalosti pochází časopis Žižka uchovaný v Knihovně VHÚ Praha.

Věříme, že barvité vzpomínky na bitvu u Volturna z pera českého účastníka si najdou i dnes své čtenáře, které jistě zaujmou i další články v představovaném časopise.

Fejeton si můžete on-line přečíst v elektronické podobě časopisu Žižka, který digitalizovalo VHÚ Praha již v roce 2006.

Citace:

Citace v seznamu literatury:

[RÜFFER, Eduard]. První bitva: z deníku jistého Garibaldisty. Žižka: česko-moravský vojenský týdenník. Praha: Hynek Lang, 1870, 1(1-6). ISSN 1802-2340.