Zbrojní průmysl Rumunského království nepatřil v období mezi dvěma světovými válkami mezi odvětví, o něž by se nejslabší člen Malé dohody mohl opírat. V roce 1926 vznikla pod patronací rumunského státu společnost Uzinele Metalurgice din Copsa Mica si Cugir, jejímž 28% majitelem byla anglická firma Vickers, jež do nového zbrojního závodu investovala především dodávkami strojů. Záměr vybudovat v Cugiru v údolí řeky Mures zbrojovku s roční produkcí 100 000 pušek, 5000 kulometů, dělostřelecký materiál nevyjímaje. Do roku 1930, kdy v rámci prosazování kulometu ZB oproti konkurenčním Vickers a Chatellerault zahájila Československá zbrojovka v Brně kroky k poskytnutí materiální a technické pomoci malodohodovému spojenci, stály v Novém Cugiru pouze vybudované tovární haly se stroji od Vickerse a zastaralé výrobní zařízení z bývalé dělovky v Raabu. Rumunský stát neměl na rozvoj zbrojního průmyslu prostředky. Vybudování kulometky v Cugiru by se bez přímé účasti a podpory brněnské zbrojovky, jež získala ve společnosti podíl v nominální hodnotě 164 mil. lei, Rumunům stěží podařilo.
Nejméně významným produktem technické pomoci továrně Copsa Mica si Cugir (CMC) se stal samopal Orita Md. 1941, pojmenovaný po kapitánu Marinu Oritovi, vedoucím technické kontroly v Cugiru. Ačkoliv nese jeho jméno, na konstrukci se Marin Orita nepodílel, pouze zbraň prosadil k zavedení do výzbroje rumunské armády. Skutečnými tvůrci první rumunské samočinné zbraně domácího původu byli konstruktéři Leopold Jašek z brněnské zbrojovky a Nicolae Sterca, přední rumunský konstruktér, jenž převážnou část svého profesního života spojil s továrnou v Cugiru. Výsledkem československo-rumunského projektu byl poměrně výrobně náročný samopal s velkým podílem třískového obrábění jednotlivých součástí.
První prototypy prošly zkouškami v únoru 1941, avšak k zahájení sériové výroby došlo až v říjnu 1942 a do konce roku továrna vyrobila pouze 666 kusů z plánovaných 1579 samopalů. Armáda někdejšího malodohodového spojence, jež se se po boku německé Wehrmacht účastnila východního tažení a obléhání Stalingradu, byla v tomto směru více vyzbrojena nakoupenými italskými samopaly Beretta M 1938A (5000 kusů) a německými MP 40 (10 600 kusů), než zbraněmi vlastní provenience. Kolik samopalů Orita Md. 1941 opustilo během války továrnu v Cugiru, není dosud jasné. Daleko od pravdy nebude odhad celkové produkce nepřevyšující 15 000 kusů. Jejich výroba ovšem pokračovala ještě v poválečném období.
Charakteristický rys rumunských samopalů představovala dělená napínací rukojeť, uložená v suvném vedení na levé straně pouzdra závěru. Zbraň střílela, jako většina obdobných typů, z otevřeného závěru. Spoušťový mechanismus doplňoval na pravé straně pouzdra přepínač režimu střelby s polohami značenými l a A. K zablokování závorníku v přední poloze sloužila suvná pojistka, umístěná na pravé straně pouzdra vedle sektorového hledí. Mezi samopaly Orita Md. 1941, vyrobenými v průběhu války, najdeme ovšem některé konstrukční rozdíly, a to zejména v pojistných prvcích a přepínači režimu střelby.
Exemplář získalo muzeum v roce 1995 převodem z Prototypy, a. s.
Ráž: 9 mm Parabellum
Celková délka: 898 mm
Délka záměrné: 406 mm
Délka hlavně: 289 mm
Hmotnost zbraně bez zásobníku: 3780 g
Kapacita zásobníku: 32 nábojů
Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 4040 g
Teoretická kadence: 600 ran/min.