Ruský násadcový granát vzor 1904 - Lišin

Rusko – Japonská válka v letech 1904-1905 potvrdila nutnost masového nasazení ručních granátů v bojích z blízka.  Velká potřeba ručních granátů se objevila zvláště v bojích o Port Artur, kde se z nouze objevilo na obou válčících stranách mnoho improvizovaných konstrukcí jako například prázdné dělostřelecké nábojnice nebo plechovky od konzerv plněné výbušninou a doplněné hřebíky, kusy železa a odpalované doutnákovou šňůrou. Tyto granáty byly velmi nespolehlivé pro nestejnou dobu hoření zápalnice, která závisela na správném odhadu její délky. Jedenz nových typů byl granát vybuchující při nárazu na překážku. Prvním granátem nárazového zápalu vrhaným ze zákopů se v ruské armádě stal granát zkonstruovaný štábním kapitánem Lišinem.

Poprvé byl použit u Mukdenu a tady se zřetelně ukázala jeho výhoda před granáty s časovým hořením. Granát Lišin vážil 800 gramů, přičemž hmotnost trhavé náplně byla 200 gramů. Měl dlouhou dřevěnou rukojeť, na jejímž konci byl pomocí šroubů upevněn kovový váleček naplněný trhavinou. V náloži byla dutinka s nápichovou rozbuškovou složí. Na tělo granátu se navlékal návlek ze zinkového pásku, který zvyšoval tříštivý a ranivý účinek při výbuchu. Ke stabilizaci letu granátu sloužila právě dlouhá a poměrně tenká dřevěná rukojeť. Aby byl účinek zajištěný, musel granát dopadnout na překážku kolmo svým čelem. Dopad na plocho, do vody, sněhu či vysoké trávy nebo bahna byl bez účinku. Pravděpodobnost selhání vinou špatného vrhu nebo dopadu byla tedy poměrně vysoká.

Nicméně jednoduchost výroby a její nenáročnost, jak finanční, tak technologická spolehlivě zajistila jeho hromadnou produkci. Vzhledem k jednoduché konstrukci se granát Lišin vz.1904 vyráběl a používal po celé období 1. světové války. Byli jím vyzbrojeni mimo jiné i vojáci Československé střelecké brigády v bitvě u Zborova 2. 7. 1917.

Granát ve sbírkách VHÚ byl dovezen našimi legionáři z Ruska v roce 1920 a předán do Památníku odboje.