Ruský ruční granát vzor 1912

Rusko-japonská válka (1904−1905) ukázala Rusům celkovou zastaralost a nespolehlivost jejich zavedené munice. Zároveň zkušenosti z této války naznačovaly, že ruční granáty začnou hrát v příštích válečných konfliktech mnohem významnější roli, než doposud.

V carském Rusku byly granáty považovány za inženýrský nástroj a spadaly pod jurisdikci Hlavního inženýrského ředitelství (GIU). Ruský inženýr a technolog munice a zapalovačů Vladimír Josifovič Rdultovskij (1876−1939) vyvinul v letech 1909–1910 několik typů ručních granátů, které předložil zkušební komisi GIU k posouzení. Pozornost komise si získala lehčí verze Rdultovského granátu.  Granát měl poměrně jednoduchou konstrukci, dřevěnou rukojeť a pouzdro ve tvaru obdélníkové krabice ze zinkového plechu, ve kterém byla vložena vrstva kovových fragmentů s trhavinou. Komise doporučila jeho další vývoj a po dopracování připomínek byl granát v roce 1912 zaveden do výzbroje ruské armády.

Granát byl sice jednoduchý a nenáročný na tovární výrobu, avšak pro obyčejného ruského vojáka se ukázal být poměrně složitý a náročný na obsluhu. Vyžadoval určitou zručnost, což bylo pro většinu ruských vojáků problém. Granát měl dvě pojistky, jednu přepravní a druhou vrhovou (tvořenou pohyblivou částí rukojeti). Připravit jej k hodu znamenalo poměrně složitou proceduru, která často zaneprázdnila vojáky natolik, že přestali vnímat okolí nebo na něco zapomněli a kompletně neodjistili granát. Z tohoto důvodu byli vybíráni konkrétní vojáci s určitými technickými i fyzickými předpoklady tzv. „granátníci“, kteří byli cvičeni ve správném zacházení s granátem.

Na druhou stranu složitost tohoto granátu zajišťovala poměrně vysokou bezpečnost. Navíc díky dlaňové pojistce mohl „granátník“ vyčkat na vhodný okamžik, kdy granát vrhne. Na rozdíl od německých násadkových ručních granátů, kdy po vytržení třecího zapalovače, měl voják 3 vteřiny na odhoz. Při výbuchu se granát roztrhl na 500 – 1000 fragmentů, což mělo za následek poměrně vysoký škodlivý účinek.

I přes některé nedostatky se tyto ruční granáty obecně osvědčily. Jednoduchá výroba umožnila ruskému průmyslu dodávat armádě tyto granáty v masovém měřítku. Vyráběly se v Samarském a Ochtinském závodě a od vypuknutí 1. světové války do srpna 1916 bylo vyrobeno 577 290 těchto granátů.

Granát používali i českoslovenští legionáři v Rusku, u kterých byl pro svůj vysoký střepinový účinek poměrně oblíben. Díky jeho hranatému tvaru mu přezdívali „lucerna“.

Exponát ze sbírky VHÚ Praha pochází z roku 1914 a byl získán v roce 1974 převodem z Vojenské akademie Brno.

Takticko-technické údaje:

Hmotnost granátu: 1200 – 1230 g

Hmotnost trhaviny: 600 – 615 g

Délka granátu: 250 mm

Šířka pouzdra: 65 x 65 mm

Střepinový účinek: 10 – 20 m

Požadovaný minimální odhoz:  25 m

Doba výbuch po odhození granátu: 4 – 5 s