Samopal Netsch

Pokusné konstrukce, nabízené a předváděné zbrojnímu odboru MNO v prvních letech existence samostatné republiky, představovaly bez výjimky epizodní záležitost bez přímého vlivu na další vývoj čs. pěchotních zbraní. Mezi nejstarší projekty, jimž vojenská správa věnovala svoji pozornost, patří samopaly slovenského konstruktéra Josefa Netsche, o nichž v odborné literatuře nacházíme pouze drobné zmínky. Josef Netsch je především spojován se svojí konstrukcí tzv. samostřílů, jak tehdejší odborné kruhy označovaly automatickou zbraň jednotlivce, jež nebyla chápána jako forma lehkého kulometu, ale mezi automatické pušky ji odborníci také neřadili.

Na rozdíl od jiných čs. konstruktérů zůstává osobnost Josefa Netsche stále nezmapována. Narodil se v roce 1867, zřejmě většinu svého života žil v obci Pruské u Ilavy v trenčínském kraji. O jeho životní dráze před první světovou válkou nevíme nic, v průběhu válečných let pracoval ve Škodových závodech, avšak není zřejmé, na jaké pozici. Zřejmě však souvisela s vývojem automatických zbraní, jak lze odvodit z pozdější korespondence Škodových závodů s MNO. V poválečných letech je zmiňován právě v souvislosti s jeho konstrukcemi, jejichž historie je celkem známá. Přes neúspěch svých samostřílů a kulometů se konstrukci zbraní věnoval až do konce života. Zemřel zřejmě v roce 1926.

Na dělostřelecký odbor MNO se pražské ředitelství Škodových závodů obrátilo dopisem ze 27. června 1919, v němž mu nabízelo „samočinnou mušketu“ v ráži 9 mm Steyr, jejímuž vývoji se závod podle svých slov intenzivně věnoval v posledních dvou válečných letech.

Nabízená zbraň, předložená k vyzkoušení v pěti vzájemně mírně odlišných exemplářích, „by se dle našeho soudu pro výzbroj státu, zejména pro speciální účely jako je služba policejní, četnická, dále hlídková služba v poli, pro maření náhlých přepadů nepřátelských, pro boje v příkopech a ve městě lépe hodila než kterýkoliv jiný model pušky,“ uvádělo se v dopise. U zbraně Škodovy závody vyzdvihovaly její nízkou hmotnost (okolo 3 kg), schopnost střelby jednotlivými ranami a dávkami a teoretickou kadenci 200–300 ran za minutu.

Dělostřelecký odbor nabídku akceptoval a dva modely s odlišnými délkami hlavně vyzkoušel ve dnech 9. a 10. července 1919 na pokusné střelnici v Kobylisích. Nejednalo se o akci určenou jen pro užší kruh kompetentních armádních činitelů, zkoušek se zúčastnili rovněž odborní zástupci ministerstva vnitra. Zkoušky zahrnovaly vypálení 25 ran z každé zbraně na terče ve vzdálenosti 100, 200, 300 a 400 kroků, zjišťování průbojnosti různých materiálů, ale také demonstraci zbraní ministru národní obrany Václavu Klofáčovi. Životnost obou zbraní mělo ověřit vystřelení tisícovky nábojů z každé z nich s kontrolními nástřely vždy po 300 ranách. Podrobnější záznamy o průběhu zkoušek se nedochovaly; nevíme tedy, jak si zbraně vedly.

Již 12. července 1919 se na půdě dělostřeleckého oddělení MNO sešla porada, jež měla na základě zkoušek zaujmout stanovisko k dalšímu vývoji vyzkoušených zbraní, případně rozhodnout o jejich zavedení. Komise dospěla k závěru, že „automatická puška Škodových závodů nehodí se v nynějším provedení hlavně s ohledem na malou nosnost (0–500 x) z taktických důvodů pro výzbroj pěchoty neb technických trup ve větší míře a nepřichází jako konkurent pušky, strojní pušky neb lehké strojní pušky v úvahu“. Pro zavedení do výzbroje ji účastníci nedoporučili, avšak na druhé straně připouštěli alternativu objednání 5 000 kusů pro potřeby asistenčních složek. K tomu navrhli, aby Škodovy závody vyrobily model opatřený „ruským bodlem, nebo na způsob tohoto“. Se zbraní mělo být dodáno pět bubnových zásobníků s kapacitou 30 nábojů. Pro další zkoušky se předpokládalo zajištění 1 000 nábojů ráže 9 mm Steyr. Komise zároveň s vyhotoveným modelem požadovala uvedení závazné ceny pro případ objednávky.

Počátkem listopadu 1919 sdělilo ředitelství Škodových závodů 22. oddělení MNO, že bude mít v nejbližší době připraveny k předvádění celkem tři zbraně. První charakterizovalo jako 9 mm automatickou pušku „Neč“ s krátkou hlavní, opatřenou ruským bodlem, druhou ve stejné ráži s menšími rozměry a vybavenou trubkovým bodákem a třetí byla „8 mm francouzská mušketa“, opatřená bubnovým zásobníkem na 30 nábojů a „zjednodušená oproti dřívějšímu vzoru“.

K třetí zbrani lze poznamenat, že během válečných let zkoušelo 7. oddělení rakouského ministerstva války francouzský lehký kulomet F. M. 1915, adaptovaný na náboje 8 mm Mannlicher M. 93, a rovněž jej označovalo jako francouzskou mušketu.

První z avizovaných zbraní v ráži 9 mm měla udávanou hmotnost s bodákem bez zásobníku 3,64 kg, druhá 3,15 kg. Bližší informace k dalším osudům Netschových samopalů se však nedochovaly. Jisté je, že MNO o ně ztratilo zájem a v následujícím období obrátilo pozornost k projektu Netschovy automatické pušky v ráži 7,92 mm Mauser.

Dochovaný zcela neznačený exemplář samopalu Netsch funguje na principu zpožděného otevírání závěru, konstrukčně inspirovaném italským dvouhlavňovým samopalem Villar Perosa M. 1915. Jako jediný z dochované kolekce samopalů Josefa Netsche je vybaven integrovaným sklopným bodákem, avšak jeho hmotnostní parametry neodpovídají ani jedné z výše uvedených zbraní, avizovaných Škodovými závody. Ztotožnit jej tedy nelze, je však vysoce pravděpodobné, že vznikl ve stejné době, jako ony exempláře.

Exemplář se sklopným bodákem získalo muzeum v roce 1961 koupí od Františka Netsche.

TECHNICKÉ ÚDAJE:

• Ráž: 9 mm Steyr
• Celková délka: 890 mm
• Celková délka se vztyčeným bodákem: 1 160 mm
• Délka hlavně: 295 mm
• Kapacita zásobníku: 10 nábojů
• Hmotnost zbraně bez zásobníku: 3 920 g
• Teoretická kadence: 200–300 ran/min