Saxofon vynalezl v roce 1840 belgický nástrojař Adolphe Sax a po několika letech zdokonalování si jej v roce 1846 nechal v Paříži patentovat. Nástroj byl nejprve používán u francouzských vojenských kapel. V symfonickém orchestru se poprvé objevil v roce 1855 v rámci opery „Poslední judský král“, jejímž autorem je francouzský skladatel Jean Georges Kastner. V pozdějším období, zejména po ukončení první světové války, se saxofon rozšířil do celého světa a stal se nepostradatelným nástrojem především jazzových tanečních orchestrů.
Saxofon na fotografii představuje velmi rozšířený altový saxofon v Es ladění, k jehož výrobě bylo použito tenkostěnného válcovaného plechu z pakfongového kovu, tzv. nového stříbra. Těleso nástroje tvoří kuželovitě se rozšiřující trubice, která je z praktického hlediska ohnutá do dýmkového tvaru. Její celková délka činí 1m 17cm. Horní část saxofonu představuje odnímatelná přívodní rourka, do níž se vsazuje zobcová hubička. Nástroj je vybaven složitým klapkovým zařízením tzv. Böhmova systému. Tato mechanika výrazně obohacuje tónový rozsah instrumentu.
Saxofon byl původně majetkem dnes již zrušené Vojenské konzervatoře v Roudnici nad Labem. Do sbírek Vojenského historického ústavu Praha se dostal převodem ze Základny neopravovaného materiálu v Brně v roce 2009.