SMITT, Friedrich von. Pläne und Tabellen zu von Smitt der Polnische Aufstand in den Jahren 1830 und 1831

„Poláci! Hodina pomsty udeřila! Dnes je potřeba zemřít, nebo zvítězit. Pojďme, a vaše hrudi nechť se pro nepřátele stanou Thermopylami,“ zaznělo z úst podporučíka Piotra Wysockého ve varšavských Łazienkách 29. listopadu 1830. Jeho projevem v důstojnické škole začalo takzvané listopadové povstání Poláků proti ruské nadvládě, které o necelý rok později skončilo naprostým vítězstvím carských jednotek.

Vraťme se ale nejprve na sklonek 18. století, kdy došlo k tzv. trojímu dělení Polska (o jeho první fázi jsme již psali zde). Polsko-litevskou unii pohltily po etapách tři okolní mocnosti – Rakousko, Prusko a Rusko, přičemž největší díl připadl Petrohradu. Během napoleonských válek svitla krátce Polákům naděje na obnovení státnosti, která ale uhasla s porážkou císaře Francouzů Napoleona I. a s vídeňským kongresem. Ten vrátil poměry v Evropě do prakticky stejného stavu jako před vypuknutím koaličních válek. Zaniklo i Napoleonem vytvořené a v roce 1813 ruskou armádou obsazené Varšavské vévodství a místo něj vzniklo Polské království (tzv. Kongresové) s hlavním městem Varšavou. Jednalo se o území spojené personální unií s carským Ruskem pod vládou Alexandra I., který na základě ustanovení vídeňského kongresu Polskému království dokonce vydal poměrně liberální ústavu.

Přestože se jednalo o panovníkem oktrojovanou konstituci, car její ustanovení již brzy začal sám porušovat. Roku 1819 zrušil svobodu tisku a zavedl cenzuru, následovalo zrušení svobody shromažďování, zákaz svobodného zednářství a dalších spolků a začátkem roku 1825 byla zakázána veřejná zasedání polského sněmu. Carův bratr Konstantin Pavlovič, který byl formální hlavou království a zároveň velmi nepopulárním vrchním velitelem polské armády, se pustil do pronásledování polských vlastenců a jakýchkoliv náznaků opozice. Jeho pravomoci dále zesílily po korunovaci cara Mikuláše I., který polskou ústavu zcela odmítl a dal velkoknížeti Konstantinovi ještě větší možnosti k policejnímu teroru. Když pak v červenci 1830 vypukla revoluce ve Francii, jež svrhla Karla X., a v srpnu a září belgické povstání, nechtěli ani Poláci zůstat stranou.

Dne 29. listopadu 1830 se po projevu Piotra Wysockého vydala skupina mladých vzbouřených důstojníků k paláci Belweder, sídlu Konstantina Pavloviče, a velkokníže měl velké štěstí, že jim unikl. Povstalci – vojáci varšavské posádky a varšavští měšťané – dobyli varšavskou zbrojnici a zmocnili se města. Brzy se povstání změnilo na celonárodní vzpouru, v níž silnou roli sehrála armáda Kongresového království. Byla sestavena prozatímní vláda, 20. prosince vydal sněm manifest, kterým vyhlásil národní povstání a představil mezinárodnímu veřejnému mínění jeho příčiny, a 25. ledna 1831 byl car Mikuláš I. sesazen z polského trůnu. To se rovnalo vyhlášení války Rusku.

Kongresová armáda o zhruba 40 tisících mužích, zformovaná roku 1815 především z jednotek bývalého Varšavského vévodství a doplněná během povstání o dobrovolníky, se nemohla rovnat vybavením, kvalitou velení a zejména počtem ruské přesile – to Polákům nedalo šanci převzít strategickou iniciativu. Dne 4. února 1831 překročila ruská armáda čítající 115 tisíc mužů pod velením polního maršála Ivana Dibiče (Diebitsche) hranice Kongresového království a postupovala na Varšavu. Odhodlání Poláků zpočátku dorovnalo jejich nižší počty a v této fázi se podařilo postupující ruské kolony zbrzdit, ne však zcela zastavit. Během postupu došlo k několika menším střetům a 25. února zahájili Rusové útok na Varšavu. Polská obrana byla úspěšná a ruští velitelé se museli vzdát naděje na rychlé dobytí města. Polské úspěchy v bojích o Varšavu však nepřinesly vytouženou a tolik potřebnou podporu evropských mocností – Rakousko a Prusko se oprávněně bály, že by povstání Poláků mohlo vypuknout i na jejich územích, zatímco Velká Británie s Francií podlehly tlaku carských diplomatů a prohlásily listopadové povstání za vnitřní záležitost ruského impéria.

Přestože se Polákům během jara dařilo držet Rusy v šachu, dne 26. května utrpěli významnou porážku u Ostrolenky, kde ztratili množství veteránů a byli nuceni přejít do defenzivy. Ruská ofenziva zatlačila zbytky polského vojska do Varšavy. Dne 20. srpna bylo město zcela obklíčeno a 6. září 1831 se rozhořela bitva, v níž početně slabší, vyhladovělé a cholerou prořídlé polské vojsko nemělo šanci uspět. Dne 8. září bezpodmínečně kapitulovalo a zbytky armády a povstalecké vlády odešly do internace. Rusové následně rychle obsadili i ostatní polská města.

Car Mikuláš I. si ponechal titul polského krále a ještě více okleštil již tak nicotnou polskou autonomii. V roce 1832 byla odvolána ústava z roku 1815 a v roce 1833 zaveden mimořádný stav. Začalo rozsáhlé porušťování školství a administrativy. Následoval exodus velkého počtu obyvatel na západ. Týkalo se to zejména předlistopadových elit – v emigraci se ocitli senátoři, poslanci, ministři, vysocí vojenští představitelé i inteligence. Řada polských generálů se v roce 1848 objevila při povstáních po celé Evropě.

Vybrané dílo je přílohou k pojednání o polském listopadovém povstání od ruského historika německého původu Friedricha von Smitta, vydaném roku 1839. Smitt v té době působil jako cenzor novin v litevském Vilně (Vilniusu). Mapová příloha zahrnuje 16 map a plánů zachycujících významné okamžiky povstání – od prvních střetů u Wawre a Bialolenky, přes bitvu u Ostrolenky až po dvoudenní obléhání Varšavy a závěrečné operace na podzim 1831. Dále zde najdeme tabulky představující stavy zúčastněných armád a jejich jednotek v různých fázích povstání.

Citace:

SMITT, Friedrich von. Pläne und Tabellen zu von Smitt der Polnische Aufstand in den Jahren 1830 und 1831. [S.l.: s.n., 1830–1865?]. Dostupné z: https://kpbc.umk.pl/dlibra/publication/204937/edition/214929/content

Kristýna Jakl Ansorgová