Sovětský lehký kulomet DP

Na sklonku roku 1927 zavedla Dělnicko-rolnická Rudá armáda – RKKA (Рабоче-крестьянская Красная армия) do své výzbroje 7,62 mm lehký kulomet vzor 1927, označovaný také písmeny DP (Дегтьярева, пехотний), tedy jménem jeho konstruktéra Vasilije Alexejeviče Děgťareva (1879–1949) a charakterem zbraně. Mechanismus nového lehkého kulometu fungoval na principu uzamčeného závěru s odběrem tlaku plynů na píst. Systém uzamčení spočíval ve dvou uzamykacích závorách, symetricky uložených na bocích závorníku. Při uzamčeném závěru zapadaly zadní konce závor do odpovídajících vybrání v pouzdře závěru a jejich pohyb ovládal výstupek nosiče závorníku, v němž byl uložen úderník. Pod vzduchem chlazenou hlavní, chráněnou ochranným pláštěm, se nacházela plynová trubice s pístem a vratnou pružinou. Konstrukčně velmi jednoduchá zbraň byla zásobována náboji z diskového zásobníku, uloženého horizontálně na horní ploše pouzdra závěru. Na ústí hlavně byl našroubován kónický tlumič plamene, jehož opačné našroubování na hlaveň zkracovalo pro transportní účely délku zbraně, ale také jej zčásti chránilo před poškozením při manipulaci. Původní zásobníky měly kapacitu 49 nábojů, avšak funkční problémy vedly ke snížení kapacity o dva náboje. Jednoduchý spoušťový mechanismus umožňoval pouze nepřetržitou střelbu. Celkově sestával kulomet bez zásobníku z pouhých 68 součástí, z nichž deset tvořily šrouby a stejný počet pružiny.

Navzdory jednoduché konstrukci měl kulomet DP některé nedostatky. V praxi se ukázalo, že dlouhodobé naplnění zásobníků na plnou kapacitu vede k rychlejší únavě pružin podavače, což způsobovalo, že síla pružiny nedokázala vytlačit poslední náboje k vývodkám, takže zůstávaly v zásobníku. Proto se také měly podle předpisu zásobníky plnit až po zaujetí palebného postavení, což ale mnohdy bojová situace neumožňovala. Výměna rozpálené hlavně také nebyla rychlou a jednoduchou záležitostí, jelikož bylo nutné sejmout ochranný plášť a hlaveň navíc neměla pro podobnou manipulaci vhodnou transportní rukojeť. Vycvičený střelec však dokázal hlaveň vyměnit za 20–30 sekund. Ovládání plynového regulátoru odběru tlaku plynů z hlavně také nepatřilo mezi nejpohodlnější úkony. Sklopná dvojnožka, respektive její objímka stažená šroubem na plášti hlavně, se v praxi ukázala jako nepříliš šťastné řešení, jelikož měla při manipulaci a přesunech se zbraní tendenci k uvolňování. Navzdory těmto drobným nedostatkům, jež se nevyhýbají žádné konstrukci, představoval kulomet DP jednoduchou, poměrně lehkou a jinak provozně spolehlivou zbraň, necitlivou vůči různým klimatickým podmínkám. Obsluhu kulometu tvořil kulometčík (наводчик) a jeho pomocník, jehož úkolem byl především transport diskových zásobníků, uložených po třech v plátěných sumkách s ocelovými přihrádkami.

Kulomety DP vyráběl před válkou a během války závod č. 2 v Kovrovu, jenž nesl od března 1937 název Státní svazový závod K. O. Kirkiža č. 2 (Государственный союзный завод №2 им. К. О. Киркижа). V průběhu Velké vlastenecké války nemohl kovrovský závod vykrýt veškeré požadavky Rudé armády, takže výroba kulometů DP běžela ještě závodě č. 526 ve Stalinsku (Novokuzněck) a po ukončení blokády města je vyráběli také v leningradském závodě č. 7 „Arsenal“. O masovém charakteru výroby vypovídá skutečnost, že v letech 1941–1945 vyrobily sovětské továrny celkem 809 823 kulometů DP a tankových verzí DT včetně jejich modernizovaných provedení DPM a DTM.

Exemplář kulometu DP z roku 1937, vyrobený kovrovským závodem, získalo muzeum v roce 2008 nákupem od firmy BVS Praha.

TECHNICKÉ ÚDAJE:

• Ráž: 7,62 mm Mosin (7,62 x 54 R)
• Celková délka: 1370 mm
• Délka hlavně: 605 mm
• Délka záměrné: 615 mm
• Kapacita zásobníku: 47 nábojů
• Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 10 360 g
• Teoretická kadence: 600 ran/min.