Ve třicátých letech minulého století používalo mnoho letadel ke spouštění výkonnějších motorů kompresory řady Viet, které nebyly závislé na mobilních startovacích agregátech nebo těžkých lahvích se stlačeným vzduchem.
Autonomní kompresory vyvíjela a vyráběla francouzská firma Paul Viet, sídlící v Boulogne-Billancourt nedaleko Paříže. Šlo o čtyřpístové zařízení, namontované přímo v dosahu pilota, umožňující ručně napumpovat malou nádrž ukrytou v trupu letadla stlačeným vzduchem. S její pomocí pak protočit motor přes vzduchový rozdělovač za současného nastřikování palivové směsi. Tím se motor po zapnutí zapalovacích magnet nastartoval. Výhodou těchto spouštěčů byla jejich úplná nezávislost na pozemních zdrojích a navíc umožňovaly přes další výstupy i dohušťování pneumatik podvozku a doplňování hasicích přístrojů stlačeným vzduchem.
Ve sbírce VHÚ se již dlouhá léta nacházel spouštěč Viet Type 200 v téměř kompletním stavu. Jednalo se sice o původní francouzský výrobek, ale ovladače měly již popisky v češtině. Navíc neslo toto zařízení i původní duralové příložky, umožňující jeho uchycení na konstrukci trupu letadla v kabině. Právě tyto konzolky měly na sobě tužkou napsané označení ABU, které se nacházelo i na těle kompresoru. To by jej přiřazovalo k letounu Avia-Fokker F.VIIb-3m.21, trupového označení OK-ABU. Toto letadlo bylo licenčně vyrobeno v roce 1932 pro Československou leteckou společnost a poctivě sloužilo, později také u ČSA, až téměř do nacistické okupace naší republiky. Z čs. leteckého rejstříku bylo vyškrtnuto až v únoru 1939. Spouštěč Viet 200 startoval u těchto Fokkerů rovnou tři motory, například Avia DR-14 o nominálním výkonu 250 k (184 kW).
Samotné těleso spouštěče bylo odlito z hliníkové slitiny, doplněné řadou ovladačů z různých kovů. Jeho délka byla 330 mm, výška 220 mm a celková šířka 140 mm. Ovládací ruční páku bylo možné nasadit z obou stran kompresoru na drážkovanou hřídel. Celková hmotnost zařízení byla asi 4 kg a bylo jej možné do kabiny upevnit čtyřmi závěsnými oky.
Tento zajímavý exponát s příběhem získal VHÚ do sbírky převodem v osmdesátých letech minulého století z Národního technického muzea v Praze na Letné.