Státní vlajka a prapory při slavnostní výzdobě soukromé

Dne 30. března 1920 se v prostorách Rudolfina sešli poslanci Národního shromáždění československého, aby schválili podobu nové státní vlajky. Jednání se neobešlo bez průtahů, neboť výběr nejviditelnějšího státního symbolu vzbuzoval již delší dobu dlouhé diskuze. Nicméně, na konci dne byl schválen zákon, jenž definoval vzhled československé vlajky, tak jak ji známe i dnes, neboť Česká republika ji 1. ledna 1993 převzala.

Příběh tohoto důležitého státního symbolu započal o rok a půl dříve. S vyhlášením Československé republiky dne 28. října 1918 vznikl nový státní útvar, jenž v sobě spojil několik historických zemí, Čechy, Moravu, Slezsko, Slovensko a o něco později také Podkarpatskou Rus. Jako takový však neměl své společné, historické symboly, jimiž by se mohl identifikovat. V případě státní vlajky proto zpočátku navázal na dlouholetou tradici Českého království: využil bílé a červené, které byly obecně přijímány jako české národní barvy. Ty byly ostatně spontánně vyvěšovány už při oslavách na konci první světové války nebo se objevovaly už dříve na zástavách československých legií.

Jednoduchý bíločervený prapor však nebyl pro nový stát z dlouhodobého hlediska ideální volbou. Byl by totiž snadno zaměnitelný s totožnou polskou vlajkou a také by nereprezentoval další významnou část území, Slovensko. Vláda proto brzy dospěla k rozhodnutí, že nová československá vlajka bude obsahovat kromě červené a bílé také modrou barvu. Modrá barva měla nejen zastoupit Slovensko a pomoci odlišit československou vlajku od polské, ale zároveň spolu s bílou a červenou odkazovat na slovanské barvy. Tím však navrhování vlajky teprve započalo. V dubnu roku 1919 zahájila tzv. znaková komise v čele s profesorem pomocných věd historických Gustavem Friedrichem, která se do té doby věnovala státním znakům, shromažďování návrhů na celkovou podobu vlajky.

Řada významných umělců dodala celkem třicet dva různorodých návrhů. Za zmínku stojí návrhy Jaroslava Jareše, jenž pracoval s husitskými motivy (pro válečnou vlajku užil černého klínu s červeným kalichem), nebo Vojtěcha Preissiga, který se inspiroval vlajkou Spojených států amerických. Na svých dvanácti návrzích uplatnil čtyři hvězdy reprezentující Čechy, Moravu, Slezsko a Slovensko, které v některých variacích kombinoval s pruhy. Největší podporu však získala varianta Jaroslava Kursy: bíločervená vlajka s modrým klínem sahajícím do jedné třetiny její délky, která byla ve dnech 28. a 29. září 1919 podrobena zkoušce. V těchto dnech nechal námořní důstojník a spolupracovník komise Antonín Valšík vyvěsit vlajky s modrým klínem na dva vltavské parníky, aby byly při plavbě zhodnoceny. Po tomto pokusu komise konstatovala, že vlajky vyhovují jak barevným uskupením, tak celkovou úpravou a rozměry.

Přesto nebyli všichni s daným návrhem spokojeni. Klub architektů na podzim téhož roku oslovil prezidenta Tomáše G. Masaryka s námitkou, že navrhovaná vlajka není dostatečně estetická. V parlamentu projevil svoji nespokojenost český poslanec Theodor Zahradník, který v lednu 1920 podpořil návrh Vojtěcha Preissiga – modrou vlajku s červeno-bílým lemem a pěti bílými hvězdami.

Neshody vedly k založení zvláštního týmu, jenž měl za úkol přezkoumat dosud probírané návrhy. Jeho členové 23. ledna plně podpořili návrh vlajky s modrým klínem, pouze doporučili prodloužit modrý klín do poloviny délky státní vlajky. O tři dny později bylo toto rozhodnutí předloženo znakové komisi, která jej v této podobě předala parlamentu ke konečnému schválení. Ačkoli nadále existovala nesouhlasící menšina, jež si žádala dodatečná projednání, návrh státní vlajky byl ve tři čtvrtě na sedm večer dne 30. března 1920 odhlasován a ustanoven zákonem č. 252/1920 Sb. Československá republika tím získala státní vlajku, která ji provázela celým 20. stoletím a i po jejím zániku zůstala zachována jako symbol České republiky.

Dnes prezentovaná kniha formátu 21 x 15 cm je příručkou o užívání československé státní vlajky a praporů. Je členěna do tematických kapitol, které čtenáři představují symboliku, terminologii a historii československé vlajky. Dále je zde popsána československá trikolora, státní vlajka, prezidentská standarta, námořní vlajka a způsoby, jakým se vyvěšují na budovy a žerdě při slavnostech nebo smutečních událostech. V závěru nechybí upozornění na nevhodná a nedůstojná užití státních symbolů. Kniha obsahuje věcný seznam a kvalitně vyvedenou obrazovou přílohu, jež doplňuje výklad s užitečnými příklady.

Citace:

Státní vlajka a prapory při slavnostní výzdobě soukromé: poučení o správném užívání státní vlajky, praporů a státních barev občanstvem podle platného právního stavu. Praha: Studijní oddělení ministerstva vnitra, 1946. 46 s., 8 l. obr. příl.

Tomáš Konečný