Stečení Prahy spojenou armádou Bavorův, Francouzův a Sasův dne 26. listopadu 1741

karl

V noci z 25. na 26. listopadu roku 1741 dobyla spojená vojska Bavorů, Francouzů a Sasů útokem českou metropoli, aby se v ní následně mohl nechat korunovat bavorský kurfiřt Karel Albert českým králem a prohlásit se tak za právoplatného dědice rodu Habsburků. Své nároky na dědictví zdůvodňoval tím, že pojal za manželku Marii Amálii Rakouskou, dceru císaře Josefa I. Stejně tak saský kurfiřt Friedrich August nárokoval část dědictví jménem své manželky Marie Josefy Rakouské, další z dcer císaře Josefa I. Česká a uherská královna Marie Terezie tak musela svá dědická práva, zakotvená v Pragmatické sankci, hájit proti manželům svých sestřenic. O válkách o rakouské dědictví jsme již psali v sérii článků v rámci připomínek 280. výročí od skonu císaře Karla VI. až po bitvu u Mollwitz.

Právě skutečnost, že vojsko mladé habsburské panovnice bylo ve zmíněné bitvě u Mollwitz poraženo pruským králem Friedrichem II., který uplatňoval nárok na dědictví částí Slezska (podle starých smluv z 16. století), se stala iniciátorem dalších událostí. Projevená slabost totiž inspirovala letitého a tradičního nepřítele Habsburků, totiž Francii, k podpoře dalších potencionálních dědiců. Těmi byli všichni výše uvedení kurfiřti a španělský král, jakožto dědic po španělské linii Habsburků. Sama Francie se do války s Marií Terezií zatím oficiálně nehnala, ale poskytla bavorskému Karlu Albertovi vojenský „pomocný sbor“ i s osvědčeným velením. Léto roku 1741 tak proběhlo na jedné straně sestavováním protihabsburské koalice pod taktovkou francouzské diplomacie a na druhé straně jednáním Marie Terezie s uherskou šlechtou o její podpoře. Obě strany také zbrojily, zatímco ve Slezsku probíhala malá válka rakouských (či spíše chorvatských a uherských) lehkých jednotek s Prusy.

K dalšímu vojenskému tažení přistoupila dříve koalice, která přece jen disponovala mnohem většími prostředky a již koncem července obsadila Pasov. V září pak pokračovala její vojska do Horních Rakous, které záhy padly. Namísto dalšího tažení na Vídeň se ale spojenci raději rozhodli k ovládnutí Českého království. Kolem poloviny října tak bavorské a francouzské vojsko (tedy jen bavorský pomocný sbor) stanulo na českých hranicích a 19. listopadu pak rozbilo tábor před Prahou u Zbraslavi a v Břevnově. O pár dnů později, 24. listopadu, pak dorazilo před českou metropoli také saské vojsko, které se utábořilo v Tróji.

Mezitím se ovšem na Moravě soustředilo také početné habsburské vojsko pod velením Františka Štěpána velkovévody Toskánského (a také vévody lotrinského a těšínského), manžela Marie Terezie, a vytáhlo na pomoc Praze. Koaliční síly si byly vědomy skutečnosti, že pokud nemají riskovat polní bitvu, musí se Prahy zmocnit co nejdříve, a proto se odhodlaly k překvapivému útoku s pomocí žebříků. Rozhodnutí takto riskovat podpořila skutečnost, že Praha jednak disponovala pouze starším opevněním, na jehož údržbu nikdy nebylo dost financí (a které již od jara Pražané vlažným tempem opravovali), a také to, že vojenská posádka byla redukována jen na tři prapory pěchoty, které samy o sobě ani nedokázaly obsadit celý perimetr hradeb. Proto bylo vojsko staženo jen na Malou Stranu a Hradčany. Obrana Starého a Nového města byla svěřena asi 8000 mužů městské milice a také studentské legii, nicméně nejednalo se o plnohodnotnou náhradu za řadové vojsko.

K útoku na město došlo po půlnoci, kolem 1 hodiny ranní, 26. listopadu a to na čtyřech místech naráz. Dva z těchto útoků byly určeny jen k odvedení pozornosti, což se plně podařilo. Útok vedený s velkým hlukem a palbou na Strahovskou bránu byl obránci odražen, zpočátku se útočníkům příliš nedařilo ani u Písecké brány (kde se vyznamenala studentská legie). Naopak velmi úspěšné byly útoky na Poříčskou a Novou bránu na pravém břehu Vltavy. V druhé fázi uspěl i útok na Píseckou bránu, kterou se podařilo otevřít, a spojenečtí vojáci pronikli na Malou Stranu a na Pražský hrad. Po několika hodinách boje musel ráno 26. listopadu zajatý velitel Prahy, polní zbrojmistr O’Gilvy kapitulovat. Začala tak více než roční přítomnost cizích vojsk v české metropoli. Tereziánská armáda Františka Štěpána tou dobou stála u Benešova a Prahu jí tak spojenci dobyli obrazně řečeno přímo pod nosem.

O dobytí Prahy roku 1741 se v české ani rakouské historiografii nepsalo příliš často. Prezentovaný článek je zajímavý již tím, že vyšel v jednom z prvních českých vojenských časopisů – v Žižkovi a to v roce 130. výročí samotné události. Časopis vydával Eduard Rüffer, českoněmecký (potomek českých pobělohorských emigrantů) dobrodruh, spisovatel, novinář a vojenský teoretik. Přispívali do něho významní čeští vojáci a důstojníci, jako třeba polní podmaršál Emanuel Salomon z Friedbergu-Mírohorský, autor dnešního článku setník Josef Thille, nebo major Ferdinand Čenský, učitel češtiny na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, z jehož pozůstalosti časopis pochází.

Za zmínku stojí také skutečnost, že na konci textu zmíněný vývěsní štít Francouzi postavené vojenské pekárny si můžete prohlédnout mezi exponáty dne VHÚ Praha.

Časopis Žižka byl Knihovnou VHÚ Praha digitalizován roku 2006 a je on-line dostupný zde.

Citace:

THILLE, Josef. Stečení Prahy spojenou armádou Bavorův, Francouzův a Sasův dne 26. listopadu 1741. Žižka. Praha : Steinhauser - Novák, 1871, č. 51, s. 405-406.