TOMEK, Václav Vladivoj. Paměti z mého života

Dne 12. června 1905 zemřel v Praze český historik, archivář, pedagog a politik, jedna z nejvýznamnějších osobností českého dějepisectví 19. století, Václav Vladivoj Tomek. Královéhradecký rodák je dodnes znám zejména svými rozsáhlými díly o dějinách a místopisu města Prahy, ale i řadou dalších prací, vynikajících precizním zpracováním pramenů. Ve své době patřil vedle Františka Palackého mezi nejuznávanější české historiky.

Narodil se 31. května 1818 jako osmé dítě obuvnického mistra Josefa Tomka a jeho manželky Terezie. Po absolvování královéhradeckého gymnázia studoval nejprve filozofii a následně práva na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě, která dokončil v roce 1839. Obor si vybral zejména proto, že nabízel také přednášky z historie, jíž se chtěl Tomek na rozdíl od právnické praxe věnovat. Zároveň již během studií působil jako soukromý učitel například v rodině Pavla Josefa Šafaříka a po studiích u Františka Palackého.

Právě Palacký doporučil Tomka nejprve hraběti Františku Antonínu I. Thun-Hohensteinovi (uspořádání jeho rodového archivu v Děčíně) a posléze také pražskému magistrátu, pro nějž měl pořádat a spravovat městský archiv. Díky tomu se podrobně seznámil s prameny, které využil pro svou historiografickou práci. Ačkoliv na post správce pražského archivu v roce 1843 rezignoval, zavázal se sepsat Dějepis města Prahy, jenž vyšel ve dvanácti svazcích postupně v letech 1855–1901. Na Palackého výzvu se ujal také práce o historii pražské univerzity. Děje univerzity Pražské se staly v roce 1849 jeho prvním samostatně vydaným historickým dílem.

Během revolučního roku 1848 se Václav Vladivoj Tomek zapojil do veřejného a politického života. Zaměřil se zejména na jazykovou otázku a zrovnoprávnění češtiny a němčiny. Jeho doporučení, jak by toto zrovnoprávnění mohlo vypadat, byla posléze v praxi skutečně využita. Ve volbách roku 1848 byl vedle Palackého zvolen do rakouského ústavodárného Říšského sněmu za volební obvod Opočno v Čechách, čímž začala jeho poslanecká kariéra.

Tomek byl konzervativní vlastenec loajální k habsburské vládě. Díky tomu se udržel ve veřejných funkcích i v dobách Bachova absolutismu. Názorově se tak rozešel nejen se svým radikálním přítelem Karlem Havlíčkem Borovským, ale dočasně i se svým dobrodincem Františkem Palackým. Odměnou za názorovou umírněnost byl Tomkovi další profesní a společenský vzestup. Již v roce 1850 byl jmenován mimořádným profesorem rakouských dějin na Karlo-Ferdinandově univerzitě. Po jejím rozdělení roku 1882 se stal prvním rektorem její české části. Řadu let také působil jako její prorektor. Univerzitní prostředí opustil až po svých sedmdesátých narozeninách a v roce 1888 odešel do penze. Vedle postu univerzitního profesora se na počátku padesátých let dostal také do čelných pozic Muzea království českého, Matice české či Královské české společnosti nauk.

Po pádu bachovského absolutismu v roce 1860 se Tomek ve veřejném i politickém životě udržel. Díky své umírněnosti a kontaktům byl využíván jako prostředník mezi liberálním měšťanstvem a vlasteneckou šlechtou i mezi Prahou a císařským dvorem, zejména při jednáních o rozvolnění veřejného života a případném česko-rakouském vyrovnání. V šedesátých a sedmdesátých letech byl poslancem Českého zemského sněmu, který jej také zvolil poslancem Říšské rady, kde pak setrval až do června 1863. Na poslanecký mandát v zemském sněmu rezignoval v březnu 1876.

Roku 1885 byl čestně jmenován doživotním členem Panské sněmovny – horní komory Říšské rady. Obdržel i řadu dalších vyznamenání. Byl nejen členem České akademie věd, ale také zahraničních akademií (kromě Vídně také v Římě, Záhřebu, Petrohradě či Krakově) a 30. listopadu 1898 byl povýšen do rytířského stavu. Stal se čestným občanem města Prahy, rodného Hradce Králové a Police nad Metují, odkud pocházela jeho manželka Ludmila Dáňová a kam se i po její smrti rád vracel, a také řady dalších obcí, jež zastupoval jako poslanec.

Jak již bylo zmíněno, nejvýznamnější Tomkovo dílo se věnuje dějinám hlavního města Českého království. Dvanáctisvazkový Dějepis města Prahy dovedl až do roku 1609 a neomezuje se pouze na dějiny města, ale má široký přesah do dějin českých zemí. Díky Tomkovu pozitivistickému přístupu, důrazu na ideovou prostotu a faktografii vyniká jeho dílo pečlivou prací s prameny, z nichž mnohé nepřežily požár Staroměstské radnice 8. května 1945. Spolu se Základy starého místopisu pražského a řadou dalších historiografických a edičních prací slouží dodnes jako spolehlivý zdroj informací, které již z originálů nevyčteme.

Představovaná kniha je posledním Tomkovým literárním dílem, vydaným v letech 1904–1905. Jedná se o historikovy paměti, jež sepisoval v závěru svého života, poté co odešel z univerzity. Zatímco jeho historiografické práce jsou cenným pramenem pro období starší, jeho paměti jsou zdrojem informací nejen o samotném životě historikově, ale i o politickém a společenském dění 19. století, jehož součástí a spolutvůrcem, byť umírněným, Václav Vladivoj Tomek byl. Ačkoliv sepisování pamětí bylo a stále je oblíbenou kratochvílí českých historiografů, Tomkovy paměti vynikají kromě pečlivě popsaných podrobností také tím, že byly už ve své době opatřeny rejstříkem.

Citace:

TOMEK, Václav Vladivoj. Paměti z mého života. Díl 1-2. Praha: Kommisse u Františka Řiwnáče, 1904–1905.

Dostupné také z https://kramerius.svkhk.cz/periodical/uuid:67c5e0d8-280d-449a-a8a3-70aeb58e4402

Kristýna Jakl Ansorgová