Bičování patří k trestům známým lidstvu už od nepaměti. Předcházelo i vynálezu samotného biče – počítáme-li k bičujícím nástrojům i hole, rákosky či prosté klacky. Do kategorií kodifikovaného útrpného práva se bičování řadilo už ve starověku a antice. Mezi notoricky známé případy patří bičování Krista před ukřižováním. Zajímavostí je, že v dané době bylo nepřípustné bičování aplikovat na osoby s římským občanstvím. Ve středověku se přímo na utrpení Krista odvolávalo hnutí tzv. flagelantů. Jeho členové se v rámci praktikování své víry sami bičovali, a tím si připomínali utrpení syna božího.
Během novověku bičování z pomyslného katalogu trestních praktik vymizelo – a to jak ve vězeňství, tak v armádě nebo ve školství. Za kontraproduktivní bylo bičování považováno zejména proto, že ohrožovalo trestanou osobu na zdraví – ta pak nebyla schopna případné práce. Naposledy se bičování v Evropě objevilo např. v sadistických praktikách u ostrah německých koncentračních táborů za druhé světové války, resp. ve výslechových metodách, které byly v jisté formě používány komunistickým bezpečnostním aparátem padesátých let.
Popis:
Cínové postavičky s námětem bičování se v podsbírce cínových figurek VHÚ nacházejí v souboru k ranému evropskému novověku. Zobrazují muže v modrém kabátě a černých kalhotách, který v levé ruce drží napřažený bič. Klobouk mu padá na zem, když se napřahá k ráně. Cílem jeho biče (resp. jeho švihle – jak se pohyblivá část nazývá) jsou záda nešťastníka, který je pevně za ruce a kolena přivázán k vysokému dřevěnému kůlu. Na těle mu bylo ponecháno oblečení v podobě šedých kalhot a hnědé kazajky, což může rány efektivně zmírnit.