Na fotografii jsou před tankem T-34 Jan Žižka zachyceni vyznamenaní důstojníci 1. čs. samostatné brigády v SSSR, která při osvobození Kyjeva 6. listopadu 1943 jako první pronikla do středu města. Zleva: Richard Tesařík, Antonín Sochor, Josef Buršík. Za komunismu byla používána verze fotografie, z níž byl Buršík odstřižen.
V září až říjnu 1943 dokázala sovětská vojska překročit Dněpr a vytvořila si na pravém břehu řeky vícero předmostí. Významným cílem bylo osvobození Kyjeva. Vlastní bitva o město začala 3. listopadu 1943 nečekaným útokem ze severního směru, po boku sovětských vojsk bojovala i 1. československá samostatná brigáda. Československé síly dobyly například závod Bolševik i další důležité body, pronikly od západu k Dněpru i do středu města.
Všichni tři důstojníci zachycení na fotografii se v bojích o Kyjev vyznamenali. První dva veleli tankovým rotám (Buršík T-34, vyobrazený tank Jan Žižka byl jeho velitelský, Tesařík T-70), Sochor motorizované rotě. Zlatá hvězda Hrdiny Sovětského svazu byla všem třem důstojníkům udělena 21. prosince téhož roku.
Všichni tři hrdinové přešli z okupované vlasti do Polska a poté byli internováni v SSSR, načež se roku 1942 přidali k čs. jednotce v Buzuluku a bojovali u Sokolova. Jejich další osudy byly různé.
Antonín Sochor se narodil 16. července 1914 ve Vestfálsku, kam se jeho rodiče přistěhovali za prací, dětství však prožil v Duchcově. Po okupaci českých zemí se dostal do konfliktu s nacisty a byl internován. Aby se dostal na svobodu, předstíral zájem o vstup do Wehrmachtu, poté však emigroval. Jako příslušník čs. vojska v Sovětském svazu velel četě u Sokolova, vyznamenal se v bojích na západní Ukrajině i na Dukle, opakovaně byl raněn. Roku 1948 trénoval na našem území příslušníky rodící se izraelské armády a působil v Izraeli jako vojenský poradce. Roku 1950 již byl plukovníkem, avšak v noci z 15. na 16. srpna 1950 se stal obětí podezřelé autonehody. Spekuluje se o tom, že za jeho smrt nesl odpovědnost Bedřich Reicin.
Richard Tesařík (3. 12. 1915 – 27. 3. 1967) pocházel z Prahy. Když byl na Dukle jeho tank zasažen, byl těžce raněn a přišel o oko. Po válce studoval v Moskvě a sloužil na MNO. Kritizoval Alexeje Čepičku a koncem roku 1953 byl krátce uvězněn. Již v srpnu 1954 však byl propuštěn, jmenován velitelem 13. tankové divize a roku 1956 byl povýšen na generálmajora. Roku 1959 byl vyslán na studia do SSSR, pro údajné nevhodné chování však byl roku 1960 propuštěn z armády a vyloučen z KSČ. Zemřel roku 1967.
Josef Buršík (11. 9. 1911 – 30. 6. 2002) pocházel ze západočeského Postřekova. Po válce studoval na sovětské vojenské akademii, ale trpěl tuberkulózou a ze zdravotních důvodů studia přerušil. Roku 1949 byl pro své protikomunistické postoje zatčen a odsouzen na 10 let, po odvolání mu byl trest zvýšen na 14 let. Podařilo se mu však uprchnout do SRN, odkud se přestěhoval do Londýna. Podílel se na aktivitách čs. exilu, roku 1968 na protest proti invazi Sovětů vrátil sovětská vyznamenání. Jeho válečné zásluhy byly v Československu do roku 1989 zamlčovány. Po pádu komunistického režimu byl rehabilitován a povýšen do hodnosti generálmajora. Poslední léta strávil na venkově v hrabství Northamptonshire a dožil se 90 let.