V roce 1940 spustila americká námořní pěchota nový výcvikový program pro vlastní výsadkové jednotky. Celkem byly vycvičeny tři prapory, zařazené nakonec v 1. výsadkovém pluku námořní pěchoty. I přes své původní určení nebyly prapory nikdy použity jako vzdušný výsadek. Vojáci byli nasazeni do bojů o Guadalcanal v roce 1942 a na ostrově Choiseul v roce 1943 jako standardní námořní pěchota. Jednotky tzv. Paramarines byly rozpuštěny v únoru 1944 a někteří vojáci byli zařazeni k 5. divizi námořní pěchoty, se kterou se účastnili bojů na Iwodžimě.
Pro Paramarines byly vyvíjeny zvláštní druhy stejnokrojů, jež měly poskytovat ochranu při seskoku a při bojovém nasazení. Bunda pro parašutisty, označovaná jako model 1943, je typickým příkladem. Vyráběla se z oboustranné maskovací bavlněné tkaniny (potisk, shodný s U. S. Army, se slangově nazýval Frog Skin). Na loktech bylo vyztužení, zádový díl tvořil zároveň velkou kapsu na vybavení, přístupnou z obou boků, na přednicích byly rovněž prostorné kapsy, zapínané na druky. Po vzoru původních německých a britských oděvů pro výsadkáře byla bunda opatřena krátkými nohavicemi.
Speciální bundy byly později upraveny (odstraněném nohavic a chráničů loktů) a vydávány jako maskovací oděvy pěchotě. V hojné míře se používaly i během války v Indočíně, kdy jimi byly primárně vystrojovány parašutistické pluky francouzské cizinecké legie a jednotky koloniálních parašutistů. Americké stejnokroje pro francouzský expediční sbor na Dálném východě byly nejprve zakoupeny ze skladů v Manile, po roce 1951 byly zasílány přímo z USA.