Snímek, pořízený ve druhé polovině třicátých let, zachycuje útok československé jízdy.
Přestože byly jezdecké jednotky na bojištích první světové války do značné míry upozaděny, zůstalo jezdectvo součástí armád i v po roce 1918. Jízdu tak využívalo i meziválečné Československo. Jedenáct jezdeckých pluků, přejmenovaných roku 1936 na dragounské, tvořilo jádro čtyř jezdeckých brigád, jež se před Mnichovem staly základem čtyř tzv. rychlých divizí. Název „dragounské“ nebyl u čs. jezdeckých pluků na místě pouze z historických důvodů. Tehdejší jezdectvo se primárně mělo rychle přesouvat na koních a poté bojovat jako pěchota, stejně jako původní dragouni – čas jezdeckých ztečí s tasenými šavlemi, jako na našem snímku, dávno minul.
Ještě za druhé světové války se jezdectvo do jisté míry uplatnilo. Pověsti o útocích polské jízdy na německé tanky roku 1939 se tradují dodnes. Je ironií, že samotní Němci v průběhu války hojně nasazovali jízdní jednotky zejména na východní frontě, přičemž navíc po celou válku záviseli na koňských spřeženích při přepravě děl nebo zásob. Početné jezdecké síly využíval i Sovětský svaz. Jezdectvo dokonce nasadili na tažení v Sovětském svazu i Italové – 24. srpna 1942 jejich 3. jezdecký pluk „Savoia Cavalleria“ podnikl proti připravené sovětské pěchotě jeden z posledních jezdeckých útoků v dějinách a uspěl, byť s těžkými ztrátami. Nasazení jízdy však již představovalo pouze z nouze ctnost a druhou světovou válkou úloha koní ve vojenství prakticky skončila.