Snímek pořízený 8. listopadu 1918 na Staroměstském náměstí zachycuje předsedu českých národních socialistů Václava Klofáče a další představitele spolu s někdejšími rakousko-uherskými důstojníky a vojáky při jejich manifestační přísaze nově vzniklému Československu.
V průběhu první světové války v českém prostředí zapustila kořeny dříve okrajová myšlenka na vytvoření samostatného státu. Podporovali ji i exiloví Češi a Slováci a zejména dohodové mocnosti.
Na podzim 1918 již byly Centrální mocnosti příliš vyčerpané a jejich obyvatelstvo bylo jato neklidem. Již 14. října 1918 došlo v českých zemích ke generální stávce, o dva dny později – a příliš pozdě – byl vydán manifest císaře Karla I. o federalizaci Předlitavska. 18. října byla zveřejněna Washingtonská deklarace, v níž čs. exilová reprezentace vyhlašovala vznik Československa, a téhož dne americký prezident Wilson zaslal Rakousko-Uhersku mírové požadavky.
28. října 1918 bylo zveřejněno, že rakousko-uherský ministr zahraničí Gyula Andrássy ml. tyto podmínky přijal, což si česká veřejnost vyložila jako konec mocnářství. Davy lidí vyšly do pražských ulic, situaci však udrželi pod kontrolou tzv. „mužové 28. října“ (Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár, Antonín Švehla). Rakouské úřady se zprvu domnívaly, že čeští představitelé vystupují jménem autonomních českých orgánů ve smyslu císařova manifestu, a nebyly schopny efektivně reagovat.
K nenásilnému svržení rakouské moci došlo i na ostatních územích obývaných Čechy. 30. října přijala domácí slovenská reprezentace Martinskou deklaraci, jíž se i ona k novému státu přihlásila. Zdaleka ještě nebylo jasné, jaké bude mít Československo hranice, avšak nový stát již vznikl a s nadějí hleděl do budoucna.