VEJMELKA, František. Zákopová válka v světové válce a jaké naučení vyplývá z ní pro nás.

Je třeba zdůraznit, že na rozdíl od některých dnešních historiků autor správně připomíná, že zákopová válka nebyla novým fenoménem, ale jednalo se o styl boje, který byl starý jako samotné válčení. Co však první světová válka přinesla nového, byla intenzita a míra, s jakou se tento fenomén rozrostl a nabyl obřích rozměrů – a to zejména na západní frontě. Důvod, proč zrovna v tomto konfliktu došlo k tak velké intenzitě zákopových bojů, lze dle autora spatřovat v jednak do té doby nevídané velikosti armád a jednak nemožnosti provedení křídelních manévrů. Válčícím stranám tedy nezbylo nic jiného, než přijmout tento náročný a nadmíru brutální způsob boje.

Autorova rozsahem nevelká (39 s.) práce je rozdělena na dvě hlavní části. V první části jsou rozebrány různé povšechnější aspekty zákopové války. Autor se zabývá způsoby boje v takové válce. Věnuje se rozdílům mezi obrannou bitvou a bitvou útočnou. Stejně tak popisuje a analyzuje nejvhodnější způsoby boje a své závěry podkládá zkušenostmi – zejména francouzskými, ale i německými ze západní fronty. Stejně tak i svými zkušenostmi z front první světové války.

Druhá a kratší část se zabývá zejména poučením, které ze zákopové války vyplývalo pro tehdejší československou armádu. Obecně vzato autor konstatuje, že jistá varianta zákopové války se bude vést na sekundárních bojištích, anebo v těch prostorech, které nedovolují provádět manévrový boj. Avšak sám uznává, že se na hlavních bojištích – při delším ustálení fronty – může stát, že „vojáci zmizí v zákopech“. Právě kvůli existenci této možnosti by se, dle autora, zákopová válka neměla pouštět úplně ze zřetele.

Zajímavé jsou také osudy autora této publikace. František Vejmelka působil v roce 1915 jako jednoroční dobrovolník nejprve u benešovského pěšího pluku č. 102, poté byl převelen k uherskému pěšímu pluku č. 90. Na frontu odjel 26. srpna, ale 7. října byl zajat. Od této chvíle se odvíjela jeho legionářská kariéra. Nejdříve nastoupil k I. srbské dobrovolnické divizi, kde absolvoval školu pro důstojníky v záloze. Pak následovala aktivní služba v 4. srbském pluku, s kterým se jako velitel čety zúčastnil bitev na dobrudžské frontě u Karasinanu, Dobromiru, Kokaradže a Amzače. 2. října 1916 byl u Machali těžce raněn – Vejmelka utrpěl průstřel krku a bodnou ránu do prsou a břicha. Po vyléčení pak odjel 2. listopadu 1917 se srbským transportem do Soluně, odkud byl převelen k čs. legiím ve Francii. S nimi se jako velitel kulometné roty 22. čs. střeleckého pluku účastnil bojů u Chestres, Terronu a Vouziers. Do vlasti se vrátil počátkem ledna 1919, kde postupně zastával různé funkce na generálním štábu a působil i jako profesor taktiky pěchoty na Vysoké škole válečné v Praze. Avšak zdaleka nejúspěšněji se František Vejmelka zapsal jako velitel oblasti „Praha-východ“ během pražského povstání v květnu 1945, kde patřil k jednoznačně nejschopnějším velitelům.

Jakkoli se jedná o velmi útlou publikaci, přesto jde o kvalitní analýzu dané problematiky zákopové války, a proto by neměla uniknout zejména těm badatelům, kteří se zabývají prvorepublikovou armádou či zdroji jejích bojových doktrín.

Citace:

VEJMELKA, František. Zákopová válka v světové válce a jaké naučení vyplývá z ní pro nás. Praha: L. Souček, 1926, 39 s.