Velitel XV. mezinárodní brigády Vladimir Ćopić s československými interbrigadisty

Po vypuknutí španělské občanské války v červenci 1936 se do bojů na obou stranách zapojili cizí státní příslušníci – zčásti příslušníci ozbrojených sil totalitních režimů, zčásti dobrovolníci. Nejznámější ze zahraničních dobrovolnických formací představují komunistické interbrigády, které do bojů poprvé zasáhly za bojů o Madrid na podzim 1936. Formálně tvořily součást španělské armády, jen do ledna 1937 jich bylo založeno celkem pět – XI., XII., XIII., XIV. a XV. Poslední z nich, XV. mezinárodní brigáda, nesla jméno Abrahama Lincolna. Její organizační složení se v průběhu času měnilo, vedle britského praporu a amerického Lincolnova praporu do jejího svazku načas patřily i francouzsko-belgický prapor, kubánský či kanadský prapor nebo Dimitrovův prapor, složený z balkánských dobrovolníků. Další americký prapor, Washingtonův, byl pro velké ztráty sloučen s Lincolnovým.

Označení praporů podle národností je orientační – brigáda byla, jako celé interbrigády, národnostně velice pestrá, sloužili v ní například i Češi a Slováci, Argentinci, Irové a především samotní Španělé. Prvním velitelem brigády byl maďarský komunista János Gálicz („generál Gal“), záhy však byl povýšen. Jeho nástupcem a nejvýznamnějším velitelem brigády se stal chorvatský komunista Vladimir Ćopić (1891–1939), významný hodnostář jugoslávské komunistické strany.

Křest ohněm brigáda prodělala v únoru 1937 na řece Jaramě jihovýchodně od Madridu, kde se nacionalisté pokoušeli přetnout komunikaci mezi Madridem a zbytkem republikánské zóny. Republikánům se podařilo zabránit odříznutí Madridu, ale zaplatili za to velkými ztrátami, které byly v případě XV. brigády obzvlášť výrazné. Ztráty britského praporu činily 225 padlých z celkového počtu 600 mužů, z 500 Američanů padl každý čtvrtý. Brigáda se podílela i na dalších klíčových bitvách občanské války. V červenci 1937 se účastnila útoku u Brunete, majícího za cíl zahnat nacionalisty od Madridu. Byla přesunuta na aragonskou frontu, útočila u Belchite i Teruelu, marně se pokoušela zastavit nacionalistický postup ke Středozemnímu moři a v létě 1938 se účastnila bitvy na Ebru, posledního zoufalého útoku, kterým se španělská republika pokoušela zvrátit válečnou štěstěnu ve svůj prospěch.

Nebezpečí pro interbrigadisty však nepředstavovali pouze nacionalisté. Komunističtí agenti rozpoutali v republikánské zóně teror proti svým skutečným i potenciálním odpůrcům. Jejich obětí se stávali jak španělští anarchisté, trockisté a další levičáci, tak zahraniční antifašisté, kteří do Španělska přijeli s naivními představami. Výsledkem tak byly občasné vzpoury a dezerce.

Na podzim roku 1938, kdy byl pád španělské republiky jen otázkou času, došlo k oficiálnímu ukončení činnosti interbrigád. Řadoví bojovníci se o sebe museli postarat sami, mnozí zůstali ve Španělsku. Vedoucí kádry nalezly pochybné útočiště v SSSR: „generál Gal“ byl koncem roku 1938 popraven při stalinských čistkách, tentýž osud potkal i Vladimira Ćopiće, zastřeleného v Moskvě 19. dubna 1939. Jeho bratr Milan Ćopić (1897–1941) velel během občanské války republikánské věznici a „vyznamenal“ se svojí brutalitou. Po pádu Francie padl do německých rukou a roku 1941 sám zahynul ve vězení. Vlády některých zemí hleděly na přeživší interbrigadisty s podezřením i dlouho po skončení druhé světové války, příkladem jsou jak Spojené státy, tak paradoxně i komunistické Československo.