Výroba bombardérů v mandžuské továrně

Snímek, pořízený 2. června 1944, zachycuje výrobu bombardérů v mandžuské továrně pro japonské ozbrojené síly.

Mandžusko, severovýchodní část dnešní Číny, bylo od konce 19. století sférou japonského zájmu. Dne 18. září 1931 zahájily japonské jednotky bez pokynů z Tokia otevřenou agresi, v jejímž průběhu ovládly mandžuské území.

Roku 1932 Japonsko vyhlásilo nezávislý stát Mandžukuo (čínsky doslova „Mandžusko“). Jeho loutkovým císařem byl roku 1934 prohlášen Pchu-i, poslední čínský císař, který před vytvořením Mandžukua žil v Šanghaji a na trůn zdráhavě usedl až pod japonským nátlakem. Jeho dynastie byla mandžuského původu, etničtí Mandžuové však tvořili pouze menšinu z 30 milionů obyvatel Mandžukua – od konce devatenáctého století mělo v oblasti převahu etnicky čínské (chanské) obyvatelstvo. Vedle toho žili na mandžuském území také japonští a korejští usedlíci. V oblasti sice působily čínské a korejské odbojové skupiny, ale Mandžusko bylo pevně pod japonskou kontrolou. Kontrolována byla i vláda „nezávislého“ Mandžukua, reálná moc byla v rukou japonských poradců a zejména japonské armády.

Nehledě na japonské válečné zločiny, japonská politika vůči Mandžusku a Číně měla mnohé dosti protichůdné aspekty. Jedním z nich byla i snaha dosáhnout bratrství mezi východoasijskými národy. Jak pravil Kandži Išiwara, jeden z hlavních strůjců invaze do Mandžuska: „Se zrozením japonsko-mandžuské spolupráce a japonsko-čínského přátelství se Japonci mohou stát pány Asie a připravit se na vedení konečné a rozhodující války proti bílým rasám.“

Mandžuské hospodářství plně sloužilo japonským zájmům. Základem japonského pronikání byla Jihomandžuská železniční dráha, postavená původně Rusy a ukořistěná po roku 1905 po vítězství v rusko-japonské válce. Ji následovaly japonské koncerny zaibacu, ale například i korejští kapitalisté. Mandžusko přestalo být pouhou zásobárnou surovin (zejména uhlí a železa) pro Japonsko a naopak samo dováželo suroviny z Číny, rozvíjelo se hutnictví železa i neželezných kovů, těžba ropy i další průmyslová odvětví. Japonsko přijalo na léta 1937–41 pětiletý plán rozvoje průmyslu v Japonsku i na dalších územích pod japonskou kontrolou. V Mandžusku se měla rozvíjet výroba zbraní, automobilů, lokomotiv i letadel. Válka s Čínou od roku 1937 zabránila dosažení stanovených cílů, přesto se velká města v jižním Mandžusku stala významnými průmyslovými centry. Celková míra japonských investic do Mandžuska na sklonku druhé světové války dosáhla výše 2,5 miliard tehdejších amerických dolarů, což výrazně převyšovalo japonské investice do vlastní Číny. V srpnu 1945 Sovětský svaz podnikl invazi do Mandžuska a smetl japonské síly i samotnou mandžuskou státnost. Část továrních zařízení byla demontována a odvezena do SSSR, další část zničena. I tak však Mandžusko zůstalo v poválečných letech nejprůmyslovější součástí Číny.