Poměrně dlouho se vědci dohadovali, jak měřit stupeň zakalení vzdušniny při meteorologických pozorováních. S řešením přišel na počátku 20. století profesor Dr. Albert Wigand. Principem jeho měření dohlednosti bylo, že se k zakalení vzduchu přidalo předsunutím matného filtru umělé zakalení tak silné, aby měřený objekt právě zmizel. Pak se uvedená hodnota ve stupních dohlednosti odečetla na pouzdru přístroje. Jako cíl se používal k měření vodorovné dohlednosti takový objekt, který se dobře odrážel na obzoru, nejlépe na severu.
Ve sbírce VHÚ se dochoval levnější model Wigandova zákaloměru, kde základem přístroje byl leptaný plynule zakalovaný otáčivý skleněný filtr, který probíhal před hledím. Na plášti přístroje pak byly přímo vyryty stupně zakalení. Přístroj měl filtr ukryt v černém kruhovém pouzdře, na kterém bylo přiděláno držadlo a okulár.
Do pouzdra byla bíle vyryta stupnice od 1 do 15 a dále údaje o výrobci: R. Fuess, Berlin-Steglitz a výrobní číslo 184222. Na zadní straně pak byla vyškrábána evidence Státního meteorologického ústavu SMÚ I-1391. Průměr pouzdra byl 80 mm, celková délka přístroje je 175 mm. Zákaloměr se ukládal do černé dřevěné polstrované krabičky o rozměrech 193 x 95 x 45 mm se zlatým nápisem na víčku: „Keilsichtmesser nach Prof. Dr. Wigand“.
Tato ukázka dokonalé, precizní německé práce byla do sbírky VHÚ darována v roce 1975 Československou meteorologickou společností Praha.