Zemědělci, jak patrno na příkladu, nerušeně během armádních manévrů vykonávali své každodenní činnosti. Cvičení tím zároveň přispívala k propagaci armády a brannosti mezi lidmi a zvláště v období zvýšeného ohrožení republiky ve 30. letech byla chápána jako vlastenecká povinnost.
Cvičení sloužila k prověrce dovedností vojáků a také souhry mezi jednotlivými složkami a odehrávala se formou inscenovaného střetnutí dvou nepřátelských stran. Vůbec první závěrečná cvičení proběhla v roce 1922, další se pak odehrávala pravidelně každý rok na závěr vojenského výcvikového roku.
Na prvním z obou snímků vidíme dva příslušníky tehdejší pěchoty v odpovídající výstroji, vyzbrojené standardními československými armádními puškami vz.24, na druhém pak v popředí dvojici střelců z kulometu vz. 7/24 (čili adaptace původního rakousko-uherského kulometu Schwarzlose M. 7/12).
A jaké bylo místo pěchoty, v té době početně i významem nedůležitější součásti armády? Napoví dobový citát: „Pěchota jest hlavní zbraň. Plní nejdůležitější a nejtěžší úkoly v boji a rozhoduje jej tím, že ničí nepřítele, dobývá terén a drží jej proti nepříteli. Pěchota je jediná zbraň, schopná bojovati samostatně od začátku až do konce, v každém terénu, za každého počasí, ve dne i v noci, v plynu, v kouři i zamlžení. Pěchota velmi podléhá účinku palby a rychle se tělesně i duševně vyčerpává. Její podniky mají býti proto dobře připraveny, prozkoumány a chráněny palbou ostatních zbraní, aby byla ušetřena neúspěchů a neúměrných a zbytečných ztrát.“