Již v první fázi husitských válek byly v poměrně masovém měřítku ve výzbroji husitských vojsk používány palné zbraně. Ty se již ve 14. století rozdělily do dvou základních skupin – na velké zbraně dělostřelecké a na menší, lehčí a přenosné zbraně pro jednoho bojovníka. Ještě v tomto století se u nich objevila dřevěná pažba, umožňující lepší manipulaci se zbraní. Pažba měla tvar rovné tyče a byla upevněna do tuleje či nasazena na trn. Střelec musel zbraň zdlouhavě nabíjet – ústím hlavně nasypal střelný prach a pomocí nabijáku utěsnil střelu do nábojové komory. Z komory vedl zápalný kanálek na horní plochu hlavně, kde byla pánvička s malým množstvím střelného prachu zapalovaného rozžhaveným želízkem nebo uhlíkem drženým v kleštích. Tím byla možnost střelby omezena na místo, kde byl stále k dispozici oheň a kde si střelec mohl nažhavit předmět, kterým zbraň odpaloval.
Kopie železné hlavně byla zhotovena podle originálu uloženého v husitském muzeu v Táboře. Město Tábor v jižních Čechách vzniklo jako středisko husitského hnutí a v husitských válkách byly zbraně tohoto typu hojně a úspěšně používány. Český název pro tyto lehké pušky byl „píšťala“ a traduje se, že se z něj vyvinul pozdější termín „pistole“, celosvětově užívaný pro označení krátké palné zbraně.
Délka 420 mm, ráže 16 mm.