Zuschrift an den Wiener Congress

Dne 9. června 1815 se ve vídeňském paláci na Ballhausplatz sešli představitelé několika evropských mocností, aby svým podpisem završili téměř roční jednání Vídeňského kongresu. Přijatá usnesení nejen uzavírala éru koaličních válek proti revoluční a napoleonské Francii, jakkoli k bitvě u Waterloo došlo až o devět dní později, nýbrž také nastavovala nové politické principy a mezinárodní uspořádání, jež formovalo celé 19. století.

Myšlenka svolat mezinárodní evropský kongres se zrodila v druhé polovině roku 1813, když začalo být spojeneckým velitelům šesté protifrancouzské koalice zřejmé, že Napoleonova porážka je již pouhou otázkou času. Bylo proto potřeba připravit mírovou dohodu, která by definovala novou podobu ponapoleonské Evropy. Poněvadž koalice sestávala z řady evropských států, z nichž každý sledoval jiné politické cíle, bylo nutné se dohodnout, jak by mělo toto nové evropské uspořádání vypadat. Mírový kongres ve Vídni měl poskytnout příhodný prostor k diplomatickým jednáním jak čtyřem vítězným mocnostem (Rakousku, Prusku, Rusku a Velké Británii), tak méně vlivným státům, jako bylo například Španělsko nebo Švédsko.

Po spojeneckém dobytí Paříže a Napoleonově rezignaci na jaře 1814 byl Vídeňský kongres zahájen se zhruba půlročním odstupem na podzim téhož roku. Neměl však být pouze diplomatickou událostí, nýbrž také oslavou míru a vítězství spojeneckých vojsk. Proto byla Vídeň plná slavností, bálů, koncertů, divadelních představení a náboženských obřadů. Vedle císaře Františka I., jenž byl ve Vídni doma, pobýval v rakouské metropoli po jistou dobu i ruský car Alexandr I. a pruský král Fridrich Vilém III. Ti byli při dlouhých jednáních, stejně jako panovníci ostatních států, zastoupeni svými diplomaty. Mezi nejvýznamnější z nich patřil rakouský státník Klemens Wenzel Metternich, jenž Kongresu předsedal, dále pruský státní kancléř kníže Hardenberg nebo britský ministr zahraničí Castlereagh. Neopominutelnou roli zde také sehrál francouzský vyslanec Charles de Talleyrand-Périgord, jenž svým diplomatickým umem zajistil Francii důstojné postavení mezi ostatními velmocemi, přestože reprezentoval poraženou zemi.

Mezi nejpalčivější otázky Kongresu patřilo nové územní a mocenské uspořádání Evropy. Velké diskuse vzbuzovaly ruské nároky na Polsko nebo pruský požadavek na anexi Saska, které několik let stálo po boku Francie. Také ostatní velmoci usilovaly o co nejvýhodnější postavení do budoucna, což nakonec vedlo všechny ke vzájemným ústupkům a kompromisům. Vždy to bylo činěno na úkor menších či méně vlivných států, takže z dohod vycházely jako ještě silnější velmoci typu Velké Británie, Pruska, Ruska a Rakouska doplněné o Francii jako jistou protiváhu.

I když Napoleon v březnu roku 1815 uprchl z ostrova Elba, aby se opět chopil vlády ve Francii, nebyl Vídeňský kongres přerušen. Jednání se pouze urychlila a základní koncepce nepřijatelnosti Napoleona v čele Francie se již nezměnila. Řadě států byly upraveny hranice, vznikl Německý spolek pod rakouským dohledem a na podnět cara Alexandra I. se utvořila tzv. Svatá aliance Pruska, Rakouska a Ruska na ochranu konzervativního řádu. Rovněž byl obnoven princip rovnováhy sil, který měl zajistit mír a stabilitu v Evropě. Navzdory snaze o restauraci starých pořádků však vlivy francouzské revoluce nezmizely: národní a občanské ideály byly pouze potlačeny.

Dnes prezentovaná kniha je dílem neznámého autora vystupujícího jen pod jménem pán von St. L. Text tohoto utopistického dílka byl do němčiny přeložen z francouzštiny. Autor se rozhodl nejspíš využít setkání evropských panovníků ve Vídni pro vydání naléhavého apelu. S vědomím, že se jedná o neopakovatelnou příležitost, sepsal krátký text, v němž polemizoval o smysluplnosti stálých armád, otázkách moci a válek. Autor v něm vyzývá panovníky, aby se vzdali zbrojení a zahájili mezinárodní spolupráci, či dokonce utvořili unii států, založenou na veřejné společenské smlouvě. Taková „rodinná smlouva“ by pak neměla mít žádné sousedy, kteří by k ní nepatřili, a její vojska by byla jen tak velká, aby dokázala udržovat pořádek.

O motivacích autora a jeho myšlenkovém rozpoložení se lze leccos dočíst v dodatku na konci knihy. V něm kupříkladu píše, že text nejprve představil svému světaznalému příteli, jenž jeho úvahy zkritizoval jako příliš idealistické. „Tón a mravy dvorů budou vždy dávat přednost válečnému duchu a lesku, jež oslňuje a vzbuzuje hrůzu, před skrytou rozvahou, která v tichosti jedná, s pokorou chrání a slouží bez obdivu. Jak se můžete ve vašem věku ještě oddávat takovým iluzím?“ Tento krátký spisek představuje poutavou a duchaplnou ozvěnu své doby, odráží některé otázky projednávané na Vídeňském kongresu a zpětně vybízí k úvaze, zdali a nakolik se nastíněné ideály skutečně v něčem naplnily.

Představovaný svazek s rozměry 20 × 13 cm má pevnou plátěnou vazbu a kartónové desky potažené hnědým papírem s nepravidelným vzorkem. Na nich je nalepen bílý štítek s ručně nadepsaným názvem knihy. Přestože vazba není nijak honosná, podle vlepeného ex libris i velkého razítka na rubu titulního listu pochází publikace z majetku knížecího rodu Thun-Hohensteinů, respektive z jeho děčínské zámecké knihovny. V období první Československé republiky značnou část této knihovny Thunové rozprodali a nemálo knih skončilo ve Vojenském muzeu, tedy v našich současných fondech.

Citace:

St. L., von. Zuschrift an den Wiener Congress. [Frankfurt]: [s.n.], 1815. 35 s.

Dostupné také z https://books.google.cz/books?id=9DOKmsF_KcsC&printsec=frontcover&hl=cs&source=gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false

Dostupné také online

Tomáš Konečný