František Langer - Spisovatel v uniformě

Československého zahraničního odboje za 1. i 2. světové války se zúčastnila řada významných osobností své doby. Jednou z nich byl i spisovatel a lékař František Langer. Pocházel z české židovské rodiny. Narodil se 3. března 1888 v Praze.

Po maturitě se v roce 1907 zapsal ke studiu medicíny na České univerzitě Karlo­‑Ferdinandově v Pra￾ze, které ukončil roku 1914. Již jako student měl literární ambice a patřil k pražské bohémě. Byl přítelem Jaroslava Haška a členem jeho Strany mírného pokroku v mezích zákona. Krátce po promoci narukoval do rakousko­‑uherské armády a v červnu 1916 se na východní frontě dostal do ruského zajetí. V dubnu následujícího roku vstoupil do legií. Jako lékař prodělal celou sibiřskou anabázi, tedy boje českosloven￾ských jednotek proti bolševikům. Působil jako šéflékař 1. čs. střeleckého pluku „Mistra Jana Husi“ a později zástupce náčelníka zdravotní služby 1. čs. střelecké divize. Do vlasti se vrátil počátkem února 1920 v hodnosti majora. Rozhodl se zůstat v nové čs. armádě jako důstojník z povolání. Ani v meziválečných letech nepřestal být literárně činný – pravidelně přispíval například do Lidových novin. Psal i úspěšné knihy a divadelní hry. Roku 1934 dosáhl hodnosti plukovníka zdravotní služby. Současně s vojenskou profesí působil několik let též jako dramaturg Městského diva￾dla na Královských Vinohradech. Náměty čerpal nejen ze současnosti, ale také ze svých válečných prožitků. Jedním z jeho nejsilnějších dramat je Jízdní hlídka z roku 1935, která se dočkala, stejně jako jiné Langrovy knihy, i filmového zpracování. Patřil k okruhu „pátečníků“, tedy neformálnímu seskupení prohradních literátů a umělců okolo Karla Čapka, s nímž jej pojilo osobní přátelství. Tragické události let 1938–1939 prožíval jako velitel posádkové nemocnice v Praze. Již v červenci 1939 odešel přes Polsko do Francie a zapojil se do zahraničního odboje. Naposledy zastával funkci přednosty 4. oddělení III. od￾boru MNO v Londýně, tedy v podstatě náčelníka zdravotní služby zahraničních jednotek. Kromě toho předsedal čs. exilovému PEN klubu a ani během války samozřejmě nerezignoval na literární činnost. Roku 1945 byl jmenován generálem. Po návratu do republiky se stal přednostou Vojenského zdravotnického poradního sboru. Krátce po komunistickém převratu, v roce 1949, byl jako řada jiných vyhozen z armády. Knihy s legionářskou tematikou byly vyřazeny z veřejných knihoven. Od druhé poloviny 50. let mohly jeho knihy (především ty určené mládeži) opět vycházet. Sám unikl perzekuci, avšak jeho syn byl po únoru vězněn. Zemřel 2. srpna 1965 v Praze.

Jiří Plachý

Připraveno pro rubriku Kalendář hrdinů Lidových novin a serveru Lidovky.cz, kde byl text zveřejněn 4. srpna 2017.