František Pohunek / 17. 2. 1896 - 1. 10. 1941

Československý legionář a generální štábní důstojník prošel ruským zajetím i boji na západní frontě – u Vogéz, v Argonnách a v bitvě u Terronu. Po návratu se zúčastnil střetů o Těšínsko i tažení proti Maďarům na Slovensku. V meziválečné armádě působil na Hlavním štábu a jako profesor válečných dějin. Vrcholem jeho odborné dráhy bylo vedení IV. (vojensko-historického) oddělení Památníku osvobození v Praze, kde jako přednosta a zástupce ředitele gen. Rudolfa Medka formoval institucionální paměť domácího i zahraničního odboje. Za okupace se zapojil do Obrany národa, byl zatčen gestapem a 1. října 1941 popraven. Roku 1947 povýšen in memoriam na brigádního generála.

Narodil se v rodině kolářského pomocníka Josefa Pohunka a jeho manželky Františky, rozené Schimzichové. V letech 1907–1914 byl studentem české vyšší reálky v Praze III, na níž maturoval 9. 7. 1914. Poté začal studovat na pražské České vysoké škole technické (odbor chemický). V důsledku vypuknutí světové války byl však 16. 3. 1915 odveden ke službě v rakousko–uherské armádě a již o měsíc později, 15. 4. 1915, byl jako jednoroční dobrovolník prezentován u c. k. zeměbraneckého pluku č. 8 v Salcburku. Zde absolvoval základní výcvik a ve dnech 1. 6.–31. 7. 1915 byl frekventantem školy na důstojníky pěchoty v záloze v Steyeru. Poté vykonával u svého kmenového pluku funkci vel. čety náhradního praporu, a to až do 28. 9. 1915, kdy odešel na ruskou frontu. Zde 9. 11. 1915 v hodnosti kadeta v záloze padl do ruského zajetí. Období od 9. 11. 1915 do 1. 8. 1917 strávil v ruském zajetí, kde se 25. 10. 1916 přihlásil do čs. legií v Rusku. Dne 1. 8. 1917 byl prezentován u záložního praporu Čs. střelecké brigády v Borispolu a hned následujícího dne se stal frekventantem čs. důstojnického kursu, který sídlil tamtéž. Po jeho absolvování byl odeslán do Francie, kam odjel 5. 10. 1917 s tzv. Husákovým transportem. Dne 14. 11. 1917 dorazil do jihofr. Cognacu. Zde byl od 14. 11. 1917 do 7. 3. 1918 přidělen u fr. 33. pěšího pluku. V této době prodělal pěší výcvik a ve dnech 1.–28. 2. 1918 absolvoval důstojnickou školu v St. Maixent, kde poté od 28. 2. až do 30. 4. 1918 působil jako učitel (od 28. 2. 1918 v hodnosti por.). Od 7. 3. 1918 do 13. 1. 1919 konal službu u 21. čs. střel. pluku ve Francii. Dne 10. 6. 1918 odjel jako vel. čety z Cognacu na frontu ve Vogézách, později v Argonnách. Zde se ve dnech 16.–31. 10. 1918 se zúčastnil bitvy u Terronu. Do vlasti se vrátil 14. 1. 1919 jako nadporučík fr. legií (povýšen 16. 11. 1918).

Od 14. 1. do 15. 4. 1919 působil jako vel. čety, později vel. roty i nadále u 21. čs. střel. pluku. Zúčastnil se bojů proti Polákům na Těšínsku (zejména srážek u Orlové, Karvi né a Těšína). Ve dnech 16. 4.–28. 5. 1919 byl přidělen u velitelství 1. čs. div. z Francie v Praze jako důstojník štábu pro vnější službu. Dne 29. 5. 1918 odjel na Slovensko, kde se až do 25. 7. 1919 zúčastnil jako přidělený důstojník „Skupiny Prignot“, později pobočník 1. čs. brigády, bojů proti Maďarům (především u Tornaľy, Plešivce a Rožňa vy). Od 26. 7. do 15. 8. 1919 působil na Slovensku jako zatímní vel. 59. čs. domobra neckého praporu z Itálie (od 1. 6. 1919 v hodnosti kpt.).

V době od 16. 8. do 30. 11. 1919 konal službu u p. pl. 24 (původně č. 41) ve Znojmě, a to jako II. plukovní pobočník a současně velitel plukovní poddůstojnické školy. Od 1. 12. 1919 do 4. 11. 1921 byl přidělen jako učitel a instruktor k dělostřelecké apli kační škole v Milovicích a Olomouci. Dnem 1. 1. 1920 byl aktivován. V době od 5. 11. 1921 do 10. 1. 1922 sloužil jako velitel roty a později velitel půlpraporu nováčků u p. pl. 25 v posádkách Zvolen a Banská Bystrica. Ve svém vojensko pedagogickém působení pokračoval i na dalších místech: ve dnech 10. 1.–9. 2. 1922 byl přidělen jako instruktor a velitel roty aspirantů u obvodového střediska pro výcvik v Košicích, od 10. 2. 1922 do 31. 5. 1923 konal službu u MNO – výchovného odboru v Praze jako konceptní důstojník oddělení pro školství a výcvik. V době od 1. 6. 1923 do 29. 9. 1925 byl posluchačem Válečné školy v Praze, po jejímž absolvování byl v hodnosti škpt. (povýšen 28. 10. 1924) přeložen do skupiny důstojníků gšt.

Od 30. 9. 1925 byl přemístěn k MNO – hl. št., kde konal službu nejdříve jako pobočník náčelníka hl. št., od 31. 12. 1925 do 29. 9. 1927 pobočník náčelníka Francouzské vojenské mise, od 30. 9. 1927 do 30. 8. 1932 jako referent operační skupiny 3. odděl. a posléze od 1. 9. 1932 jako referent všeobecné skupiny 3. odděl. V mezidobí absolvoval v roce 1929 armádní plynový kurs v Olomouci, o rok později pak technický kurs ve VTU v Turnově, aut. kurs u děl. pl. 305 v Českých Budějovicích a 26. 4. 1928 byl povýšen na mjr. Ve dnech 8.–31. 8. 1932 navštívil Francii, kde se jako pozorova tel zúčastnil letních manévrů. Od 1. 10. 1932 do 10. 9. 1933 konal službu u p. pl. 47 v posádkách Mladá Boleslav a Turnov jako velitel praporu. Dnem 11. 9. 1933 se stal profesorem válečných dějin na Válečné škole, od 1. 10. 1934 na VŠV v Praze. Zde pracoval až do 30. 7. 1937 (od 1. 1. 1937 v hodnosti plk.), kdy se stal přednostou IV. (voj. hist.) oddělení. Památníku Osvobození v Praze. V této funkci působil až do 30. 6. 1939, když kromě ní v pozdějším období vykonával i funkci zástupce ředitele gen. Rudolfa Medka. Za branné pohotovosti státu se stal (od 23. 9. do 13. 10. 1938) náčelníkem štábu III. sboru v Jihlavě.

Po likvidaci čs. branné moci byl dnem 30. 8. 1939 převeden do oboru ministerstva školství a národní osvěty, avšak o necelý rok později musel jako bývalý legionář dnem 1. 7. 1940 odejít do výslužby. Od počátku okupace se zapojil do odboje v rámci ON. Zpočátku byl napojen přímo na generály Bílého a Eliáše, později se stal členem štábu krajského velitelství ON Praha – jihozápad, v jehož čele stál brig. gen. Oleg Svátek. Dne 7. 8. 1941 byl v Praze zatčen gestapem, které jej uvěznilo v pankrácké vězni ci. Bezprostředně po Heydrichově příchodu do Prahy byl dne 1. října 1941 odsouzen stanným soudem v Praze k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán ještě téhož dne v 16.30 v dělostřeleckých kasárnách v Praze-Ruzyni. V roce 1947 byl plk. Pohunek do hodnosti brigádního generála in memoriam.

Vyznamenání:

• Československý válečný kříž 1918;
• Československá revoluční medaile;
• Československá medaile Vítězství;
• Československý válečný kříž 1939 in memoriam;

Památky:

• Pomník padlým a popraveným absolventům VŠV před sídlem Ministerstva obrany ČR v Praze 6
  – Dejvicích;
• Pamětní deska v kostele sv. Fabiána a Šebestiána v Praze 6.

Převzato z publikace Vojenské osobnosti československého odboje; sestavil kolektiv autorů (Vojenský historický ústav Praha; 2005). Autor: E. S.