Gorbačovova doktrína vyvolala u ruských vojáků úžas

Gorbačovova doktrína vznikala od ledna 1986 do léta 1989. Poprvé byla mezinárodní veřejnosti představena na zasedání politického poradního výboru Varšavské smlouvy na zasedání v Berlíně ve dnech 28.-29. května 1987.

Hlavním tvůrcem vojensko-technických prvků doktríny byl maršál Sergej F. Achromejev, tehdejší náčelník sovětského generálního štábu. Nový pohled se neprosazoval nikterak lehce. V říjnu 1986, po návratu z rozhovorů mezi Michailem Gorbačovem a Ronaldem Reaganem o nové, tehdy ještě nehotové doktríně, informoval Achromejev vedoucí představitele Vorošilovovy akademie generálního štábu. Podle jeho vzpomínek panovalo na počátku jeho projevu v auditoriu absolutní ticho. Když přítomné seznámil s pěti hlavními body doktríny, objevil se v tvářích přítomných projev naprostého úžasu.

První tři body nebyly nikterak nové. Zformuloval je již Gorbačov na XXVII. sjezdu KSSS v únoru téhož roku: SSSR si kladl za cíl odstranit atomové zbraně z výzbroje obou aliancí a hodlal také dosáhnout snížení konvenční výzbroje a vojenských jednotek. Další dva body však byly zcela nové a znamenaly odmítnutí ofenzivních operací, které by vedly ke zničení NATO.

Podle 4. bodu měl být případný útok NATO odražen jen obranými operacemi a současně měl SSSR usiloval o řešení konfliktu politickými prostředky. Strategická iniciativa by tak byla přenechána agresorovi a obrané akce by trvaly několik týdnů. Teprve v případě, že by ztroskotaly pokusy o politické urovnání sporu, bylo by přikročeno k rozsáhlým akcím ke zničení nepřítele. Podle 5. bodu mělo politické i vojenské vedení v prvé řadě zabránit všemi prostředky válce. To ovšem předpokládalo významné změny ve složení pozemních sil, námořnictva i letectva a změny ve výcviku vojsk.

Po přednesení všech bodů nastal v sále takový neklid, že maršál musel přítomným připomenout, že před nimi stojí náčelník generálního štábu. Po zjitřených diskusích novou doktrínu přijala koncem roku rada obrany SSSR.

V důsledku nové doktríny se mělo hlavní válčiště ze západní Evropy přesunout na východ, kde by šlo o omezenou konvenční válku. Tato varianta umožňovala také vést společnou obranu socialistických zemí.

Některé myšlenky této doktríny se však objevily již dříve. Jejich autorem byl Georgij Ch. Šachnazarov, tajemník výboru pro politické a vojenské záležitosti zemí Varšavského paktu a tvůrce hlavních politicko-vojenských idejí Gorbačovovy doktríny. Již generální tajemník ÚV KSSS Jurij Andropov na sjezdech přenesl dalekosáhlé návrhy na zformování nových vojensko-politických vztahů mezi varšavskou smlouvou a NATO. Především prohlásil, že v jaderné válce není vítěze. Až dosud sovětští stratégové kalkulovali s vítezstvím v jaderném konfliktu. Andropov dále uvedl, že neexistuje důležitější cíl, než zachování míru a zastavení závodů ve zbrojení a snížení výdajů na zbrojení. Poté měla být hlavní pozornost soustředěna na globální problémy, jako je chudoba, znečištění životního prostředí, odstranění hospodářské zaostalosti a sociální nerovnosti. Návrhy předpokládaly postupné zničení všech druhů zbraní hromadného ničení, zmrazení testů atomových zbraní a jejich vývoje, zákaz neutronových zbraní apod.

Podstata jeho návrhů z roku 1983 znamenala odklon od Brežněvovy doktríny. O tom, kdy byla definitivně opuštěna, se však dosud názory historiků značně různí. Mnozí se domnívají, že první krok byl učiněn na tajné konferenci vedoucích představitelů Varšavské smlouvy již v roce 1985, jiní považují za rozhodující až červenec 1989 a další kladou definitivní rozchod až do října 1989, kdy v Helsinkách představitelé Finska a SSSR prohlásili, že se zříkají použití zbraní jako první proti nepřátelské alianci, neutrálnímu státu či členskému státu vlastního paktu. Během tiskové konference pak Gorbačovův tiskový mluvčí Gennadij Gerasimov prohlásil: „Myslím, že Brežněvova doktrína je mrtva“.

Jaroslav Láník