Hallsteinova doktrína: dvě části Německa ve víru sporů

V počátcích období studené války a rozdělení Německa na Německou spolkovou a Německou demokratickou republikou ovlivňovala vztahy mezi oběma zeměmi výrazným způsobem tzv. Hallsteinova doktrína. Dokument byl vyhlášený před šedesáti lety, 23. září 1955. Byla doktrína skutečně zapotřebí a přinesla kýžený efekt?

Soupeření obou německých států se stalo od 50. let minulého století jednou z konstant světové politiky. Po takřka dvě desetiletí ovlivňovala zahraniční politiku Spolkové republiky Německo Hallsteinova doktrína. Název obdržela podle Waltera Hallsteina (17. listopadu 1901 Mohuč – 29. března 1982 Stuttgart), který byl v letech 1951 až 1958 státním tajemníkem na spolkovém ministerstvu zahraničních věcí.

Doktrínu vyhlásil 23. září 1955 spolkový kancléř Konrád Adenauer. Vyjadřovala varování, že vláda SRN bude pokládat za nepřátelský akt (unfreundlichen, nikoliv feindlichen) navázání diplomatických styků s Německou demokratickou republikou. Tím demonstrovala, že SRN je jediným legitimním německým státem.

Byla doktrína skutečně zapotřebí, a to aspoň v období svého vzniku? Existovaly od počátku také jiné alternativy? Jaký obraz dostaneme, sečteme-li klady a zápory, které přinesla pro své tvůrce?

Z politiků, kteří byli zastánci politiky neuznání NDR, je nutno na prvním místě jmenovat Konráda Adenauera. Mnohem důslednějším a tvrdším zastáncem doktríny však byl ministr zahraničí Brentano. V důsledku vnitropolitických změn se ovšem jeho linie stala i pro CDU příliš nekompromisní a v roce 1961 musel odejít z úřadu. Jeho nástupce přenechal záležitosti doktríny prakticky zcela státnímu sekretáři Carstensovi. Během jeho úřadování byla doktrína výrazně rozšířena, měla nejen zabránit uznání NDR, ale zmařit jakýkoli její pokus o zlepšení mezinárodně politického postavení. To se týkalo i používání symbolů NDR, především státní vlajky.

Odvetná opatření, tj. tvrdé zásahy proti jednotlivcům, sportovním týmům, kulturním souborům apod. (např. nepovolení vstupu do země apod.) samozřejmě působily kontraproduktivně. I když narůstal počet západoněmeckých protestů proti členství NDR v různých (např. sportovních) organizacích a proti používání východoněmeckých státních symbolů, jejich úspěšnost rok od roku klesala.

V 60. letech minulého století již bylo zcela zřejmé, že počáteční omezení na diplomatické sankce nejsou dostatečným odstrašením, neboť rozvojové státy volily zahraničně politickou orientaci s ohledem na potřeby ekonomiky své země. Proto se jako účinnější nástroj ukázalo být krácení či případně zastavení rozvojové pomoci. Tím také vláda SRN získala určitý prostor pro manévrování. Její jednání s představiteli Jugoslávie, Egypta a Indonésie však současně ukázala, že spolková vláda nepostupuje důsledně, nepřeruší hospodářské styky s velkými státy třetího světa a že Hallsteinovu doktrínu podřizuje své exportně orientované hospodářské politice.

Diplomaté SRN se snažili se značným vynaložením sil zmařit jakékoli vystoupení NDR na mezinárodní scéně, ale také značné úsilí NDR dosáhnout obchodního zastoupení, konzulátu, případně parity v diplomatickém zastoupení. Podařilo se jí to pouze ve Finsku, kde v roce 1953 byla otevřena rovnocenná obchodní zastoupení v Helsinkách (vláda SRN si byla vědoma omezených možností finské zahraniční politiky) a v roce 1955 v SSSR. Souboj obou německých států s sebou přinášel značné náklady. Žádná země třetího světa nebyla natolik malá a nevýznamná, aby se v ní neodehrával ostrý konkurenční zápas obou německých států.

Neuznání NDR se projevilo i ve vnitřních dokumentech úřadu spolkového ministerstva zahraničí. NDR byla označována jako Pankow příp. SBZ (Sovětská okupační zóna), zatímco označení Ostdeutschland platilo pro Slezsko, Pomořansko a Východní Prusko. Stejně tak byly důsledně používány německé názvy pro lokality ležící v Polsku, Československu, Rumunsku, ale také v bývalých koloniích (Bismarckburg v Togu apod.).

Vzhledem k tomu, že podle Carstense NDR nebyla státem, ale částí Německa, nesmělo docházet ke kontaktu s jejími diplomatickými zástupci. To ostatně platilo i pro diplomaty NDR, kteří v očích svých protějšků byli bezskrupulózními zastánci komunistického režimu. Střetávání mezi nimi se vyvinulo až v jakýsi druh soutěžení, dosažené úspěchy nejednou odstartovaly úspěšnou kariéru na obou stranách.

V období vzniku doktríny byla pro Adenauera důležitější západoevropská integrace, než praktické kroky týkající se znovusjednocení Německa. Doktrína velmi dobře zapadala do celkového konceptu zadržování SSSR a měla jednoznačnou podporu západoněmecké společnosti, která nepochybovala o její správnosti.

Lpění na doktríně začalo ztrácet opodstatnění a v okamžiku, kdy obě supervelmoci zahájily politiku uvolňování. Tehdy se stala politika SRN překážkou tohoto procesu, neboť nadále vycházela mylně z představy, že německá otázka je stále ústředním problémem světové politiky. Proto se bránila myšlence paktu o neútočení mezi Varšavskou smlouvou a NATO - především proto, že NDR by zde byla uvedena jako rovnoprávný partner. Nesprávně vycházela z předpokladu, že opatření proti Jugoslávii, Egyptu a Tanzánii jsou v zájmu celého Západu.

Koncem 60. let se doktrína již zcela rozcházela s realitou. SRN nedokázala zabránit NDR v uzavírání mezinárodních smluv, nákladní i osobní lodě pluly pod vlajkou NDR apod. Doktrína se tak stávala obtížnou „fosílií“ a na sklonku 60. let byla opuštěna.

Jaroslav Láník