ATENTÁT 80: Heydrichova sociální politika aneb "Potřebuji v tomto prostoru klid..."

Březnovou okupací českých zemí v roce 1939 získalo nacistické Německo nejen výzbroj a výstroj významné části československé armády a zdroje vyhrazené pro obranu státu, ale také ekonomický potenciál. Měl podobu početné a kvalifikované pracovní síly, průmyslových objektů, zemědělsky úrodných oblastí a rozvinutého zpracovatelského průmyslu. Podřízení tohoto potenciálu službám nacistické mašinérie si vyžádalo řadu konkrétních opatření.

Přechod na řízené válečné hospodářství

Již v prvních týdnech po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava byla zaváděna opatření charakteristická pro systém řízeného válečného hospodářství. Prostřednictvím českých protektorátních úřadů okupanti stále více zasahovali do chodu ekonomiky. Prvořadý úkol představovalo zavedení centrálního řízení cen a mezd, a proto již v květnu 1939 byl zřízen Nejvyšší úřad cenový. Soustavu direktivního určování mezd posléze završilo vládní nařízení o státním řízení mzdové politiky, které vstupovalo v platnost dnem 1. ledna 1939.

Dne 23. června 1939 vydala protektorátní vláda nařízení o organické výstavbě národního hospodářství, které zmocňovalo příslušného ministra, aby stanovil povinné členství podnikatelů a podniků v hospodářských svazech. Rozsáhlé kompetence v tomto systému získal nově vytvořený Ústřední svaz průmyslu pro Čechy a Moravu, který byl vybudován na principu povinného členství. Svaz určoval jednotlivým podnikům výrobní kvóty a sortiment výrobků, odběratele a přiděloval množství surovin, energií a pracovních sil. Současně rozhodoval o slučování podniků či o jejich zániku a o převodech výrobních prostředků. Tato opatření měla i nacionální aspekt. V následujícím roce zahájily svou činnost ústřední svazy obchodu, řemesla, dopravy a svaz pro cestovní ruch.

Nové vrcholové organizace – tržní svazy – byly vytvořeny i v zemědělství. Ty odpovídaly za hospodaření jednotlivými produkty. Rolníci byli nuceni odvádět veškerou produkci za úředně stanovené ceny a mohli si ponechat osivo a krmivo a tzv. samozásobitelské kvóty. Byly určeny dodávkové povinnosti, skladba pěstovaných plodin i rozsah chovu hospodářských zvířat, větším producentům byly přidělovány pracovní síly, stroje a další zařízení,

Reglementační opatření byla zavedena i v „zahraničním“ obchodě. Vývoz a dovoz některých komodit byl zcela zakázán, ostatní byly podrobeny složitému povolovacímu řízení a přísné devizové kontrole.

Zavedení přídělového systému a rozmisťování pracovních sil

Významným zásahem do života obyvatel protektorátu se stalo zavedení přídělového systému. Již 18. září 1939 vláda rozhodla o úpravě hospodaření některými potravinami a krmivy. Opatření se týkalo obilí, mlýnských a moučných výrobků, rýže, luštěnin, brambor, cukrovky a cukru, olejů, tuků, masa a masných výrobků, mléka a mléčných výrobků, vajec a dalších komodit. Každý jednotlivec či rodina si museli zvolit dodavatele jednotlivých druhů zboží. Na obecním úřadě musel být oznámen počet členů domácnosti a případné změny (stěhování, narození, úmrtí). Běžného spotřebitele citelně zasáhlo zavedení šatenek na textil a poukazů na obuv. Lístkový systém však ve svých důsledcích postihl i obchodníky a živnostníky, zejména majitele hostinců, restaurací a hotelů.

Realizace výše uvedených opatření by nebyla myslitelná bez organizovaného rozmisťování pracovních sil. Poslední březnový den 1939 bylo vydáno nařízení, které omezovalo volný pohyb pracovníků mezi zemědělstvím a ostatními odvětvími národního hospodářství, poté následovalo nařízení o nuceném přikazování pracovních sil do zemědělství v souvislosti se zabezpečením žňových prací (zemědělství se muselo obejít bez sezónních pracovníků ze Slovenska). Krátce nato vydala protektorátní vláda vyhlášku, kterou zaváděla všeobecnou pracovní povinnost pro muže ve věku od 16 do 25 let na dobu jednoho roku. Dosavadní zprostředkovatelny práce byly přeměněny na Úřady práce, jejichž hlavním úkolem byl nábor pro práci v Německu.

Veškerá tato opatření směřovala k rychlému začlenění protektorátu do tzv. velkoprostorového hospodářství a k využití ekonomického potenciálu českých zemí pro válečné účely.

Frankova opatření

Postava Reinharda Heydricha je opředena řadou mýtů a s jeho osobou jsou spojována četná ekonomická a sociální nařízení v protektorátě. V mnoha případech však šlo o rozvíjení plánů a realizaci myšlenek, které se v určité podobě objevovaly již v předcházejícím období. S myšlenkou odpolitizovat český národ a získat si selský stav a především české dělnictvo pro němectví výměnnou za zaručený životní standard a příležitost podílet se na sociálních vymoženostech nacionálního socialismu se setkáváme v Pamětním spise o způsobu řešení českého problému a budoucím uspořádání česko-moravského prostoru, který vznikl 28. srpna 1940 a jehož autorem byl Karl Hermann Frank.

Několik týdnů před příchodem R. Heydricha se v protektorátě vzedmula nová vlna stávek. Bezprostřední příčinou se stala zhoršující se situace v zásobování obyvatel, neboť okupační režim nebyl schopen zajistit ani relativně plynulé dodávky základních potravin. Tato skutečnost měla vliv i na politickou situaci v protektorátě. V jedné z pravidelných zpráv zasílaných Hitlerovi se konstatovalo, že vyostřené protiněmecké postoje se šíří stále více i mezi českým dělnictvem. Nedostatek potravin vedl také k obrovskému rozšíření černého trhu. Jeho rozsah nabyl v roce 1941 takových rozměrů, že na území protektorátu byla rozšířena platnost říšskoněmeckého nařízení o válečném hospodářství, podle něhož mohl být potrestán každý, kdy by ničil, uschovával nebo zatajoval suroviny a zejména potraviny. V září se rozběhla rozsáhlá propagandistická akce jak v tisku, tak vylepováním plakátů.

S nástupem Heydricha se boj proti černému trhu propojil s terorem namířeným proti veškerému obyvatelstvu. Záhy byly vyneseny četné rozsudky stanného soudu nad řezníky, hospodskými, zelináři a dalšími profesemi, jimž byly kladeny za vinu šmelina a černé porážky. Pod tlakem hrozby trestu smrti za šmelinu Heydrich nařídil nové sčítání stavu dobytka, které bylo poslední možností, jak beztrestně nahlásit dosud neevidované kusy. Poslední nabídku možnosti dodatečného ohlášení pronesl Heydrich při přijetí čtyř desítek zástupců rolnictva 6. prosince 1941, jež neváhal mohutně propagandisticky využít.

Apely pro dělníky

O původní Heydrichovu myšlenku nešlo ani u tzv. závodních apelů, které připravovala Národní odborová ústředna zaměstnanecká, otcem myšlenky byl opět K. H. Frank. Závodní apely byly zahájeny 13. října 1941. Šlo o dělnická shromáždění v délce 15–20 minut, během nichž byl v projevech představitelů odborů nebo vedení firmy zpravidla odsouzen čs. odboj, poukázáno na nutnost svědomitě a pilně pracovat, neboť jen tak je možné udržet a zlepšovat sociální poměry, a připomenuta povinnost vymýtit ze svých řad různé škůdce. Projevy také sloužily k zastrašování, jelikož bylo zdůrazněno, že každá nekázeň, která ohrozí výrobu, bude nemilosrdně potrestána. Tresty, včetně poprav, měly být varováním každému, aby se zdržel podobných činů a aby jim zabránil u druhých.

V rámci těchto akcí přijal Heydrich na Hradě 24. října 1941 dělnickou delegaci. Aby setkání působilo nenaaranžovaným dojmem, nebylo vydáno žádné oficiální komuniké a nebyly pořízeny fotografie pro tisk. Heydrich zástupce dělnictva informoval o některých benefitech, šlo především o slib dodání až dvou set tisíc párů pracovní obuvi, kterou dělníci měli dostat zdarma. Aktivistický tisk poté velebil zastupujícího říšského protektora za slíbené přídavky na druhé a třetí dítě, zvýšení přídělu tuků a mouky z říšských zásob, zlepšení dodávek ovoce a zeleniny apod. V dalších týdnech sice opravdu došlo k zlepšení zásobování, ale nedostatek základních potravin se opět projevil již na jaře následujícího roku.

Už koncem roku 1940 navrhovaly některé zbrojní závody, aby se dělníkům podávalo jedno teplé jídlo denně ve formě vydatné polévky, a to bez potravinových lístků. Příslušné instituce vyjádřily s tímto plánem svůj souhlas, ale záměr se dlouhou dobu nepodařilo uskutečnit, jednak pro nechuť osazenstva závodů měnit své stravovací návyky, jednak nebylo jednoduché pořídit vybavení závodních kuchyní. V srpnu bylo zbrojním podniků nařízeno zařídit závodní kuchyně do 1. října a v září poprvé obdržely mimořádnou dodávku potravin.

Po svém nástupu Heydrich naléhal, aby se celá akce uspíšila, a stanovil nový termín – 27. října. Odlišné hodnocení celé akce panovalo i mezi protektorátními institucemi. Zatímco jedny hovořily o zlepšení situace a prý zaregistrovaly i to, že mezi dělnictvem přispěla k poznání, že nejdále dojde svědomitým plněním povinností, jiné konstatovaly, že celková situace ve výživě obyvatelstva je i nadále neuspokojivá.

Dny volna

Svou vlídnou tvář předvedl dělníkům Heydrich i nedlouho před svou smrtí. Svátek práce v roce 1942, který připadal na pátek, se podle Hitlerova výslovného přání přesunul na sobotu 2. května, aby pracující měli dva volné dny za sebou. Heydrich toho využil k vyhlášení „velkorysého daru“, aby třem tisícům dělníků a dělnic ze zbrojních podniků, kteří potřebují zotavení, byla v zotavovnách Čech a Moravy poskytnuta zdarma dovolená. Učinil tak proto, aby tímto skutkem „bylo dokázáno sociální smýšlení Říše“.

První skupina 232 dělníků a 22 dělnic přijela 2. června do lázní Luhačovic a dostalo se jí velkolepého přivítání, neboť vlak s rekreanty vjížděl do luhačovického nádraží za zvuků pochodu, který hrála kapela ve slováckých krojích. Rekreace v následujících letech pokračovala v ještě větším rozsahu a v roce 1944 se jí zúčastnilo více než 40 tisíc osob. Každé skupině rekreantů bylo ve vítacím proslovu připomínáno, že jde o „velkomyslný odkaz tragicky zesnulého Reinharda Heydricha“, který „umožnil tisícům českých pracujících žen a mužů, aby strávili týden spokojené dovolené v nejkrásnějších krajích naší vlasti“. Povědomí o roli Heydricha v této akci se udržuje dodnes.

Jaká však byla skutečná tvář muže, který se rád stylizoval do role přítele dělnictva a jemuž jeho každodenní starosti údajně ležely doslova na srdci? Odpověď nalezneme v projevech, které proslovil před pečlivě vybraným auditoriem vedoucích nacistických představitelů v protektorátu. Dne 2. října 1941 je seznámil se svou představou řešení „české otázky“, kdy své poslání rozdělil na dvě etapy, a to na bezprostřední úkoly a na podobu konečného řešení.

Vzhledem k probíhajícímu válečnému konfliktu zdůraznil: „… potřebuji v tomto prostoru klid, aby zde český dělník nasadil plně svou pracovní sílu pro německé válečné úsilí a abychom zajistili přísun pro zdejší obrovský válečný průmysl a další rozvoj průmyslu zbrojního. K tomu patří, že se musí českým dělníkům dát přirozeně tak nažrat – smím-li to tak říci zřetelně – aby mohli konat svou práci. Tento bezprostřední úkol předpokládá, že nejprve Čechům ukážeme, kdo je pánem v domě, aby zcela přesně věděli, že jediným rozhodujícím činitelem je říše…“

Jaroslav Láník