Historik Prokop Tomek podává barvitý obraz novináře Pavla Pecháčka

Kniha s názvem „Nejlepší propaganda je pravda / Pavel Pecháček v Československém rozhlase, v Hlase Ameriky a ve Svobodné Evropě“ mapuje životní a pracovní dráhu známého rozhlasového redaktora a posléze i šéfa amerických rozhlasových stanic. Jeho hlas desítky let promlouval k československým posluchačům svobodným tónem.

Kdo poslouchal v sedmdesátých a osmdesátých letech Svobodnou Evropu a především Hlas Ameriky, nemohl nezaměnitelný hlas Pavla Pecháčka přeslechnout. V té době se Pecháček cíleně věnoval sportovnímu zpravodajství a reportážím, ale jeho přesah byl mnohem širší a ve vysílání se objevovaly i četné rozhovory s představiteli veřejného světa, kultury i politiky. Pecháčkově práci na Západě však předcházela i zajímavá kapitola v čs. rozhlase koncem 60. let a následovala ji rovněž pozoruhodná etapa po roce 1989, kdy působil jako vedoucí pracovník Radio Free Europe / Radio Liberty.

Kniha historika Vojenského historického ústavu Praha Prokopa Tomka Nejlepší propaganda je pravda, kterou vydalo Nakladatelství Lidové noviny, je zevrubným portrétem Pecháčkovy profesionální dráhy. Je nicméně i průvodcem po dějinách české společnosti po druhé světové válce, stejně tak je ovšem i portrétem české exilové společnosti po roce 1968. Soukromé, individuální osudy jednoho člověka se zde prolínají s „velkými“ dějinami, které českým prostorem procházely.

Tomek se v úvodu svého textu věnuje nejprve osobě Pecháčkova otce, Jaroslavu Pecháčkovi (1911-1997), který byl činný v Československé straně lidové a jehož dráha i život měly na jeho syna Pavla, který se narodil v roce 1940, významný vliv. Za druhé světové války byl Jaroslav Pecháček vězněn, krátce po únoru odešel s manželkou do exilu, ovšem zanechal v republice Pavla a jeho další dva mladší sourozence. Všechny pak vychovávala babička. J. Pecháček se navíc angažoval již v 50. letech ve vysílání RFE, stal se posléze i ředitelem československé sekce. Se svým synem se poprvé viděl až koncem 60. let při setkání v Jugoslávii.

Pavel Pecháček měl tedy nevyhovující kádrový posudek, život ho také naučil postarat se sám o sebe. Podařilo se mu vystudovat režii na DAMU, v uvolněnější atmosféře druhé poloviny 60. let pak pracoval v Československém rozhlase; zvládal zde nejrůznější profese, což se mu hodilo i v pozdější době. Po okupaci Československa v roce 1968 neváhal a odešel i s manželkou a dvěma dětmi do zahraničí, kde také navázal silnější kontakt se svými rodiči. Otec coby ředitel českého vysílání Svobodné Evropy mu mohl být nápomocen, ale byl zároveň i přítěží – neboť mohl být nařčen z protěžování vlastního syna.

Pavel Pecháček tak v půli 70. let odchází do Hlasu Ameriky, kde setrvá až do poloviny roku 1989, kdy se v létě stává rovněž ředitelem české redakce RFE. Je nicméně kuriózní, a Tomkova kniha to bohatě dokumentuje, že do své rodné vlasti se coby pracovník „štvavé“ vysílačky již předtím podíval. V druhé půlce 80. let zde dvakrát několik dní pobýval, přičemž ho samozřejmě sledovala Státní bezpečnost. A co je téměř neuvěřitelné: Pecháček se ocitl v Praze shodou okolností také okolo 17. listopadu 1989 a mohl dokonce z hotelu Jalta dělat živé reportáže z tehdejších demonstrací na Václavském náměstí.

Právě Pecháčkovy návštěvy v republice, jeho kuriózní „vyhoštění“ ještě 24. listopadu 1989, jsou určitě nesmírně zajímavým příspěvkem k poznání toho, jakým způsobem se komunistický režim stavěl k opozici reprezentované redaktory těch „nejnebezpečnějších“ stanic. Tomek vedle toho ovšem velmi pečlivě a objektivně sleduje i vnitřní a každodenní život Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy, poukazuje na ekonomické otázky či problematiku vztahů mezi jednotlivými skupinami uvnitř redakcí.

Pecháčkova osobnost z tohoto popisu vychází poměrně jasně: byl nejen dobrým redaktorem, který měl cit pro realitu a pravdivost, měl i jasnou představu o rozdílu mezi propagandou a objektivní informací, ale zrovna tak měl smysl pro atraktivní téma a věděl, kam se novinařina obecně posouvá. Pochopil také, jak se mění posluchačské zájmy, co chtějí lidé za železnou oponou slyšet. Kupříkladu nejen pravdu o politice, ale také informace o světě západního sportu, showbyznysu a dalších sfér.

Navíc jak se ukázalo především po roce 1989, Pecháček osvědčil i silné manažerské schopnosti v širším rámci celé RFE/RL. Neboť i s jeho výrazným přispěním se stanice přestěhovala v 90. letech z Mnichova do Prahy a i přes nutnou redukci zaměstnanců i nadále existovala a stále existuje. Pecháčkova novinářská dráha tak našla vyvrcholení opět na české půdě.

Tomkova knížka malého, kapesního formátu nepopisuje „velký“ osud tzv. výjimečného jedince. Pecháčkův příběh i přes mnohé neobvyklosti a životní zvraty většinou nevybočuje z rámce tzv. běžného. Přesto, nebo spíš právě proto, ukazuje neobyčejně plasticky to, v čem česká společnost v uplynulých padesáti i více letech žila. Pecháčkův příběh je navíc příběhem člověka žijícího život nepokřiveně, člověka oddaného své práci, který ji chce dělat poctivě a dobře – a to se mu také během kariéry podařilo.

Andrej Halada