Jak nám zabili Ferdinanda aneb anatomie sarajevského atentátu

Před 110 lety zazněly v Sarajevu výstřely, které usmrtily následníka habsburského trůnu Františka Ferdinanda d’Este i jeho choť Žofii. V české populární kultuře v souvislosti s touto dějinnou událostí dominuje obraz ztvárněný Jaroslavem Haškem v jeho románových Osudech dobrého vojáka Švejka či v ještě vlivnější filmové adaptaci režiséra Karla Steklého. Odhlédněme ve výroční den od humoristické nadsázky a pojďme se blíže seznámit s tím, proč a jak tehdy došlo k tragédii, jež měla mít ve svých důsledcích tak kolosální dopad.

Vojenské manévry v horách Bosny a Hercegoviny

Už krátce po skončení císařských manévrů v září 1913 vyjádřil následník trůnu přání, aby se mimo tradiční harmonogram uspořádalo v dalším roce ještě také velké vojenské cvičení na území Bosny a Hercegoviny. Vedle nácviku bojových operací v horách mělo manifestovat vojenskou sílu v regionu. Nebylo překvapením, že Srbové takové počínání nedaleko vlastních hranic vnímali jako provokaci.

Organizace a vedení těchto mimořádných manévrů se zhostil bosensko-hercegovský zemský náčelník, armádní inspektor a polní zbrojmistr Oskar Potiorek. V okolí městečka Tarčin (30 km na západ od Sarajeva), v horách o nadmořské výšce kolem 1 500 m. n. m. měly ve dnech 26. a 27. června 1914 změřit síly útvary sarajevského XV. a dubrovnického XVI. armádního sboru.

Následník trůnu František Ferdinand d’Este se na cestu do Bosny vydal 23. června 1914 v doprovodu své ženy Žofie. Navzdory protokolárním omezením, která ji pronásledovala jako „nerovnorodou“ manželku následníka, jí nikdo nemohl upřít reprezentační práva, jež jí náležela jako choti generála, navíc generálního inspektora veškeré ozbrojené moci.

Do hotelu Bosna v lázeňském městečku Ilidža u Sarajeva však dorazil každý zvlášť; Žofie přijela vlakem ráno 25. června, František Ferdinand, jenž zčásti cestoval po moři, až odpoledne. Ještě téhož dne se oba společně vypravili do Sarajeva na nákupy. Jeli tam stejným vozem, v němž je o tři dny později čekala smrt. Patřil nadporučíku v záloze Františku hraběti Harrachovi, jehož povolali na vojenské cvičení, aby byl se svým automobilem a řidičem k dispozici následníkovi trůnu při manévrech.

Přestože se před cestou do Bosny vyskytla řada varování, že v Sarajevu může číhat nebezpečí, neměl následnický pár zajištěnu adekvátní ochranu. To představovalo lákavou příležitost pro skupinu atentátníků, kteří už byli ve městě a čekali na svou příležitost.

Plánování návštěvy Sarajeva

Vídeňský list Reichspost ze 17. března 1914 přinesl v jedné ze svých lokálek první zmínku o plánované červnové cestě následnického páru do Sarajeva. Přetiskly ji i srbské noviny, a tak se dostala ke skupině mladých bosenských Srbů toužících provést radikální útok na představitele rakousko-uherské moci.

Termín oficiální návštěvy následnického páru na sarajevské radnici po skončení manévrů nebral ohledy na národní cítění bosenských Srbů. Připadal totiž na 28. června 1914, tj. významný pravoslavný a národní svátek Vidovdan (den svatého Víta), který Srbové věnovali vzpomínce na bitvu na Kosově poli v roce 1389. Jelikož Vidovdan připomínal jejich dávnou porážku a dlouholetou tureckou porobu, považovali srbští nacionalisté jízdu představitele habsburské moci v tento den ulicemi Sarajeva za schválnost. Když pak starosta nechal několik dní předem kvůli výzdobě a vítání zveřejnit přesný plán průjezdu Františka Ferdinanda d’Este městem, mimoděk nastražil past.

Přípravy na atentát

Pro svůj velkolepý plán na zabití následníka habsburského trůnu během jeho návštěvy v Sarajevu získali atentátníci klíčovou podporu srbské tajné nacionalistické organizace Černá ruka. Její představitelé jim ve dnech 26. a 27. května 1914 dodali výzbroj: celkem pět pistolí, 202 kusů nábojů, osm ručních granátů a několik sebevražedných ampulí. Po minimálním výcviku jim zajistili i bezpečnou cestu přes hranice do Bosny. V Sarajevu, kam Gavrilo Princip, Trifko Grabež a Nedeljko Čabrinović doputovali 4. června, se spojili s ostatními atentátníky a rozdělili si dovezený arzenál.

Zvěsti o spiknutí, jež se chystá ohrozit život následníka habsburského trůnu Františka Ferdinanda d’Este během jeho návštěvy Bosny, se donesly i srbské vládě. Rozhodla se varování postoupit rakousko-uherské straně a doporučit jí odložení cesty. Úkol svěřila Jovanu Jovanovićovi, srbskému vyslanci ve Vídni, který 21. června 1914 navštívil Leona Bilińského, c. a k. společného ministra financí pověřeného zároveň i civilní správou Bosny a Hercegoviny, aby mu tlumočil obavy srbské vlády. Vyslancovo sdělení však naneštěstí vyznělo natolik vágně a planě, že je Biliński nepovažoval za závažné.

První pokus – výbuch granátu v 10.17 hodin

Prvním bodem programu nedělní oficiální návštěvy se stala inspekce Philippovićových kasáren na západním okraji Sarajeva. Po vykonané prohlídce nasedli František Ferdinand s Žofií a Oskarem Potiorkem do vozu hraběte Harracha, aby v sedmičlenné koloně pokračovali vyhlídkovým tempem k sarajevské radnici.

Pět ze sedmi atentátníků se v pohotovosti soustředilo na Appelově nábřeží před železným mostem Čumurija. První dva atentátníci ve směru jízdy kolony, Muhamed Mehmedbašić a Vaso Čubrilović, v rozhodném okamžiku selhali. Teprve Nedeljko Čabrinović odjistil granát a vrhl jej na automobil vezoucí následnický pár. Granát však sklouzl po složené plátěné střeše a explodoval pod vozem hraběte Boos-Waldecka, které jelo v koloně za ním, a střepinami poranil hraběte a podplukovníka Merizziho. Navzdory všem bezpečnostním zásadám se kolona na chvíli zastavila.

Po výbuchu granátu se Čabrinović dal na útěk, požil sebevražednou ampuli a vrhl se z mostu Čumurija do Miljačky. Jed však nepůsobil, nanejvýš mu poleptal útroby, a vody bylo v řece tak málo, že padl na kamenité dno, kde jej obratem zadrželi.

Když Gavrilo Princip uslyšel detonaci, rozběhl se k mostu Čumurija. Spatřil rozjíždějící se kolonu a zjistil, že útok se nepodařil. Ani následná sebevražda Čabrinoviće neproběhla podle plánu, a tak se na okamžik zaobíral myšlenkou, že jej zastřelí. Místo toho se však nakonec v úvahách, co bude dál, vrátil zpět ke svému stanovišti.

Autokolona bez poškozeného vozu hraběte Boos-Waldecka dorazila se zpožděním ke vchodovému portálu sarajevské radnice. Zprávy o incidentu, který následnický pár se štěstím přestál, už doputovaly k nastoupenému uvítacímu špalíru na radničním schodišti. Sarajevský starosta Fehim Efendi Čurčić se v této situaci neprojevil příliš duchapřítomně a jal se odříkávat naučenou uvítací řeč. Do tragikomického proslovu zasáhl rozrušený František Ferdinand: „Člověk přijede do Sarajeva na návštěvu a je přivítán bombami! To je skandál! Nyní hovořte, pane starosto.“

Druhý pokus – smrtící výstřely

Na radnici se rozpředl hovor o dalším programu sarajevské návštěvy. Z plánované cesty do místního muzea sešlo okamžitě, neboť vedla úzkou ulicí Františka Josefa a představovala nadměrné riziko. Dilema, kudy povede další cesta, vyřešil František Ferdinand svým přáním navštívit v posádkové nemocnici zraněného podplukovníka Merizziho a hraběte Boos-Waldecka. Hlášení ostatně uváděla, že atentátník byl zatčen a že patrně nehrozí další nebezpečí.

Harrachův Gräf und Stift s následnickým párem vyjel od radnice a po Appelově nábřeží měl vysokou rychlostí pokračovat přímo k nemocnici. Avšak těžko uvěřitelná nedbalost zemského náčelníka Oskara Potiorka zavinila, že se žádný z řidičů autokolony nedozvěděl o změně trasy. První dva vozy tak pochopitelně odbočily u Latinského mostu do ulice Františka Josefa, kam je následoval také automobil s Františkem Ferdinandem a Žofií.

Gavrilo Princip se stále zdržoval v okolí svého původního stanoviště a vyčkával návratu autokolony. Sebelepší plán by nesvedl cesty atentátníka a jeho obětí tak dokonale jako tehdejší souhra nešťastných náhod. Mladík vyzbrojený trhavinou i pistolí stál v kritické chvíli na chodníku u lahůdkářství Moritze Schillera.

V okamžiku, kdy překvapený Potiorek přikázal Lojkovi, aby se vrátil a pokračoval v cestě po Appelově nábřeží, přistoupil ke stojícímu automobilu Gavrilo Princip a ze vzdálenosti pěti až šesti kroků dvakrát instinktivně vypálil ze svého browningu (v tlačenici nebyl schopen vyjmout granát). První střela prošla karoserií vozu a zasáhla Žofii do břicha, vzápětí další trefila Františka Ferdinanda do krku. Principova amatérská akce nemohla být účinnější, neboť oběma způsobil tak závažná zranění, že do pár minut vykrváceli. Gavrilo Princip se pokusil svůj čin završit sebevraždou, ale tentokrát neúspěšně.

Vůz s oběma smrtelně zraněnými se okamžitě zpětným chodem vydal přes Latinský most k Potiorkově nedaleké rezidenci. Po příjezdu muži z doprovodu vynesli dvě bezvládná těla Františka Ferdinanda a Žofie do pokojů zemského náčelníka. Přivolaný lékař je prohlásil oba za mrtvé asi v 10 hodin 50 minut.

Začátek ticha před bouří…

Poslední červnová neděle zlákala mnohé spolky a korporace po celé monarchii k uspořádání setkání či slavností v letním plenéru. Jestli se však jejich pořadatelé domnívali, že to nejhorší, co jim může narušit program, je nepřízeň počasí, bláhově se mýlili. Vzápětí po smrti následnického páru se tragická zpráva rozletěla telegrafní sítí po celém mocnářství a státní úřady z piety šmahem utnuly veškeré společenské dění. Už v odpoledních hodinách začaly šokující zprávu o dokonaném atentátu uveřejňovat zvláštní vydání novin.

V reakci na vraždy vypukly v Sarajevu masivní protisrbské výtržnosti. Zástupy muslimů a Chorvatů táhly ulicemi a prokazovaly svoji loajalitu trůnu demolováním obchodů, domů, bytů, kaváren a hospod v majetku Srbů. Prvnímu dnu této svérázné msty policie nečinně přihlížela, teprve druhý den zemský náčelník Potiorek povolal vojáky do ulic a na území Bosny a Hercegoviny vyhlásil stanné právo. Toto opatření následně využil k masivnímu zatýkání a perzekuci místního srbského obyvatelstva.

Těla obětí čekal nejprve převoz vlajkovou lodí c. a k. válečného námořnictva Viribus Unitis do Terstu. Po připlutí ráno 2. července 1914 se na tamním molu konala velkolepá smuteční slavnost, která pokračovala mohutným průvodem ulicemi přístavního města. Následovala cesta po železnici do Vídně, kde byly rakve následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d’Este a jeho choti Žofie vévodkyně z Hohenberguvystaveny pro veřejnost v kapli farního kostela ve vídeňském Hofburgu. Po pohřebním obřadu spočinula těla obou manželů podle ustanovení závěti v hrobce na zámku Artstetten v Dolních Rakousích.

Mezitím se na nejvyšších místech habsburského mocnářství rozběhly vzrušené debaty, jak adekvátně zareagovat na tento flagrantní nepřátelský čin, aby říše neztratila tvář před světem. Čekání tentokrát nepřispělo k uvážlivému rozuzlení. Naopak. Během měsíce se Německem povzbuzované Rakousko-Uhersko sebevědomě vřítilo do války proti svému srbskému sousedovi. A nejen to, zažehlo válečný požár, jenž se postupně rozšířil takřka po celé planetě a stal se nevídanou válkou světovou.

Tomáš Kykal