Jak se uzavírala 150 let trvající historie základní vojenské služby v českých zemích

Dva dny před Štědrým dnem roku 2004 se naposledy rozlehl halami vlakových a autobusových nádraží pokřik rozjařených mladých mužů: „Civil!!“. Toho dne skončila služba posledním vojákům základní vojenské služby.

Ve společnosti postupně utichly spory o jejím významu vedené ze dvou krajních pólů – záporného (dva roky zcela ztraceného času) a kladného (vojna vychovává z chlapců muže). Mnohdy velmi svérázné zvyky a obyčeje doprovázející mladé muže na vojně pomalu upadly v zapomnění, stejně jako slovník odrážející toto specifické prostředí. Četné výrazy jsou dnešní mladé generaci již nesrozumitelné. Uveďme jen některé – špagát, absa, holub, mazák, suprák, starej kus, pětimetr, stříhání metru… Mnohé další nelze publikovat.

Dne 22. prosince 2004 se tak uzavřela téměř stopadesátiletá historie základní vojenské služby v českých zemích. V novodobých dějinách její rozsah určovaly především branné zákony, které stanovily úkoly, složení a organizaci branné moci. Od nich se odvíjela jednotlivá ustanovení o branné povinnosti občanů, na jejímž základě byla branná moc doplňována a plánovaly se mírové i válečné počty armády. V dějinách se způsob formování a doplňování branné moci výrazně odlišovaly.

Zásada všeobecné branné povinnosti byla poprvé deklarována a uskutečněna v revoluční Francii v roce 1793 a souvisela s odstraněním stavovské a vytvářením občanské společnosti. Občan měl nyní nejen právo, ale i povinnost bránit svou vlast.

V Rakousku došlo k zavedení všeobecné branné povinnosti až branným zákonem přijatým 5. prosince 1868. Předchozí, přijatý o deset let dříve, ještě obsahoval celou řadu výjimek pro určité sociální vrstvy společnosti a některá povolání (inteligenci, členy šlechtických rodů apod.).

Povinnosti dostavit se k odvodu podléhali nyní všichni muži ve věku 20-22 let. Odvody k vojsku se uskutečňovaly každý rok a výši odvedených branců určoval parlament vždy na deset let dopředu (tzv. decenát). Postupně se zkracovala délka základní vojenské služby. V předvečer vypuknutí první světové války byla zkrácena na dva roky (u námořnictva na tři roky), současně se také v souvislosti se vzrůstajícím napětím zvyšoval počet odvedených branců.

V meziválečném Československu stanovil strukturu a organizaci branné moci branný zákon přijatý 19. března 1920. Délka vojenské prezenční služby byla stanovena na 14 měsíců, ale ve 20. a 30. letech se její délka několikrát měnila. Definitivně byla stanovena v roce 1934 v délce dvou roků. Toto ustanovení převzaly i poválečné branné zákony, snižoval se však věk pro výkon základní vojenské služby z 21 let na 19 a posléze zákonem z roku 1958 na 18 let v souladu s tím, jak se snižovala věková hrance dosažení plnoletosti.

Postupně se také upravovala možnost tzv. náhradní služby pro ty, kteří nebyli bez vlastního zavinění odvedeni do konce roku, v němž dovršili 30 let, nebo do té doby nenastoupili základní službu, nebo ti, kteří nenastoupili z vážných rodinných důvodů. Do náhradní služby nastupovali také mladí muži vykonávající preferované profese především v závodech těžkého průmyslu. Tato náhradní služba trvala pět měsíců.

Poté, co byly na vysokých školách zřízeny vojenské katedry, zkracovala se vysokoškolákům vojenská základní služba na jeden rok.

Po společenskopolitických změnách v roce 1989 došlo k zkrácení základní vojenské služby v roce 1990 nejprve na 18 měsíců, o tři roky později na 12 měsíců. V souladu se zákony o civilní službě z roku 1990 bylo umožněno z důvodů svědomí nebo náboženského vyznání vykonání základní vojenské služby odmítnout. Délka civilní služby byla o polovinu delší než nevykonaná základní vojenská služba (tj. 27, resp. 18 měsíců).

V následujících letech nepříznivý demografický vývoj, pokles počtu branců schopných vojenské služby a vzrůstající snaha vyhýbat se vojenské službě ukázaly limity pro fungování armády založené na služební povinnosti občanů. Svou roly sehrály stoupající angažovanost Armády České republiky v humanitárních operacích a operacích na obranu míru, neboť vojáky základní služby nebylo možné nasadit mimo území státu, i snižující se rozpočet. Přednostně byly přezbrojovány a vybavovány jednotky určené do misí. Ostatní mohly stěží absolvovat základní výcvik a mnoho vojáků zkladní služby si během ní ani nevystřelilo.

Původní koncepce výstavby armády počítala s budováním poloprofesionální armády. Ještě v roce 2009 měla mít AČR cca 40 tisíc mužů, z nichž by „záklaďáci“ tvořili zhruba polovinu. Koncepce z roku 2002 počítala s vytvořením profesionální armády v roce 2006, ale další vývoj ukázal, že přeměnu armády je nutné urychlit. Dne 4. listopadu parlament schválil zákon o ukončení základní vojenské služby ke konci roku 2004. Posledním nástupním termínem pro vojáky základní služby se tak stal 30. březen téhož roku. Do nového roku 2005 Armáda České republiky vstupovala již plně profesionální.

Jaroslav Láník