I soudruzi z NDR se živili obchodem se zbraněmi

Export zbraní ze socialistických států do zemí třetího světa byl po dlouhá desetiletí zahalen rouškou tajemství. Oficiální místa hovořila pouze o nutné internacionální pomoci, aniž by na veřejnost pronikly jakékoli přesnější údaje o jeho rozsahu, struktuře a finančním objemu.

Až na výjimky - např. omezená pomoc Bulharské lidové republiky Egyptu v polovině 50. let minulého století- v tomto obchodě jednoznačně dominovaly dvě země: Sovětský svaz a Československo. K nim se až v druhé polovině 60. let přiřadily i Německá demokratická republika a Maďarsko.

Na východoněmecký režim se se žádostmi o dodávky zbraní a o výcvik specialistů obracely (mnohdy opakovaně) různá osvobozenecká hnutí z Blízkého východu a z Afriky (např. FRELIMO – Frente de Libertaçao de Moçambique, Fronta za osvobození Mosambiku; MPLA – Movimento Popular de Libertação de Angola, Lidové hnutí za osvobození Angoly; ZANU Zimbabwe African National Union, Zimbabwská africká národní unie a další).

Na všechny tyto žádosti NDR reagovala odmítavě. Ještě v roce 1966 v souvislosti se sondážemi kubánského ministra obrany vypracoval armádní generál Heinz Hoffmann, tehdejší ministr obrany NDR, soubor otázek pro Ericha Honeckera, prvního tajemníka SED, zda NDR má k dispozici kapacity pro školení vojáků z rozvojových zemí, zda může dodávat výzbroj a výstroj, či zda se se situací ve východoněmecké armádě mohou seznámit kubánští důstojníci přímo na území NDR. Na všechny tyto otázky odpověděl Honecker zamítavě. Odmítavé stanovisko zastával i ÚV SED ještě v listopadu téhož roku.

Situace se překvapivě změnila již o pár týdnů později. Dne 10. ledna se ústřední výbor usnesl na poskytnutí „necivilních dodávek pro národně osvobozenecká hnutí v Africe“. Vedle již zmíněných hnutí byla uvedena i Africká strana za nezávislost Guiney a Kapverdských ostrovů (PAIGC – African Party for the Independence of Guinea and Cape Verde). Z velmi podrobného usnesení je zřejmé, že NDR v těchto letech favorizovala FRELIMO.

Podobně jako u československého exportu převládaly zpočátku pěchotní zbraně. Národní lidová armáda poskytla velké množství zbraní, které pocházely ještě z výzbroje Wehrmachtu.

Představitelé NDR a Národní lidové armády též odmítali účast východoněmeckých vojáků na operacích v zahraničí, a to především z politických důvodů. Přesto byli do zahraničí vysíláni jednotlivci či menší skupiny. Zřejmě k prvnímu vyslání došlo v roce 1970, kdy se 15 důstojníků a poddůstojníků námořnictva podílelo na výstavbě pobřežního opevnění na Zanzibaru. Krátkodobé, většinou několika týdenní pobyty poradců a specialistů lze zaznamenat i v Angole či Iráku. Většího rozsahu nabylo nasazení důstojníků a dopravních pilotů v Etiopii a zejména Mosambiku, zejména poté, co zde opoziční geriloví bojovníci usmrtili v prosinci 1984 osm východoněmeckých civilních poradců.

Od poloviny 70. let prošlo na území NDR výcvikem cca tři tisíce vojáků, a to především z Konga (424), Vietnamu (390), Sýrie (355), Nikaragui (329) a Libye (283). NDR se podílela 86 % na celkových nákladech na tento výcvik a vojákům z některých států (Afghánistán, Laos, Kambodža a Nikaragua) platila i dopravu, zatímco Sýrie a Libye platily plnou částku, a to v dolarech.

Při dodávkách zbraní a techniky a výcviku zahraničních vojáků se střetávaly dvě tendence. V oficiálních prohlášeních, komuniké a tiskových zprávách byla s oblibou zdůrazňována povinnost solidarity. Povinnost „internacionální“ pomoci těmto státům však byla i hluboce zakotvena v myslích čelných představitelů NDR. Proto dodávky zbraní a vojenského materiálu byly velmi často prováděny bezplatně. To však nebyl jediný důvod. Je až překvapivé, jak dalece rozsah této pomoci ovlivňovalo soupeření se Spolkovou republikou Německo a úsilí i tímto způsobem zvýšit prestiž NDR ve světě.

Dodávky zbraní a vojenské techniky měly pomoci získat východoněmeckému hospodářství tolik potřebné devizy, kterých se stále nedostávalo. Ve svém výsledku však tato pomoc nepřinášela žádný zisk, naopak, státní rozpočet zatěžovala. Odhaduje se, že do svého zániku NDR vynaložila na vojenskou pomoc rozvojovým zemím téměř miliardu marek.

V žádném případě však vojenská pomoc a ani přítomnost východoněmeckých vojáků nedosáhly takových rozměrů, jak o nich s velkou dávkou senzacechtivosti čas od času informoval západoněmecký tisk. Například Die Welt v únoru 1980 tvrdil, že celkový počet vojenských expertů NDR dosahuje 30 000 a země vynakládá na pomoc vojenskou pomoc ročně cca 200 miliónů marek.

Jaroslav Láník